Krása jako mocná zbraň hlavní představitelky, to byl hlavní symbol románů o francouzské hraběnce Angelice. Téměř padesát let od uvedení prvního filmového zpracování Angelika – markýza andělů se do kin dostává remake slavného díla. Filmaři se postavili před těžký úkol, který se ale spíše obrátil proti nim. Do filmu totiž nedostali to nejpodstatnější – charisma.
Na začátek je třeba zmínit, že ikonický příběh o Angelice, ať už ve svém knižním či filmovém provedení, si našel obdivovatele hlavně mezi ženami. Od svého vzniku ho provázely rozporuplné reakce. Jedny fascinoval, od jiných sklízel výsměch a pejorativní označení červená knihovna. Filmaři se tak se záměrem přepracovat původní román vrhli do obtížné práce, na kterou bohužel, podle mého názoru, nestačili. Navíc je pravděpodobné, že na film půjdou hlavně milovníci staré Angeliky a ti budou pochopitelně obě verze srovnávat.
Pokud se divák nedokáže od starého filmu oprostit, čeká ho šok. Už od začátku se zdá, že autoři nového zpracování nepochopili původní Angeliku coby symbol odlišnosti, ženskosti a smyslnosti za všech okolností. Hlavní hrdinka starého románu rafinovaně využívá své krásy, která ji dává moc nad muži. Manipuluje jimi a získává tak vždy to, co chce. Místo takové ženy se na plátně pohybuje tuctově hezká Nora Arnezeder, připomínající svou emancipací a chováním spíš Johanku z Arku. Nudí celou sérií situací, kde předvádí svou nezkrotnost. Jenže tak nějak bez cíle.
Upravenou a hezky oblečenou Angeliku vidíme snad jen v jedné scéně. Jinak svou ženskost potlačuje v kalhotách nebo čemsi, co působí jako šusťákový pytel. Vrchol přichází, když se Angelika ostříhá tak, že vypadá jako oškubané kuře a s kruhy pod očima působí víc jako ztrhaná vyšinutá stařena. Kde je původní Angelika v podání Michéle Mercier, která bojovala proti všemu s noblesou, stále perfektně upravená?
Veškeré vztahy jsou nastíněny hodně povrchně, s výjimkou Angeliky a Geoffreye de Peyraca. Předvídatelné dialogy mezi milenci ale zdaleka nejsou to nejhorší. Ve výběru herců, kteří spolu na plátně nefungují, je zřejmě největší kámen úrazu. Geoffrey ve ztvárnění Roberta Hosseina je sice starší a zohyzděný muž, ale disponuje také přitažlivou tajemností. Zde Angeliku miluje místo charismatického hraběte zanedbaný děda.
A charisma nechybí pouze hlavním hrdinům, nezavadí o něj snad jediný herec. Možná s výjimkou Tomera Sisleyho v roli Angeličina bratrance Philipa. Německý herec je nejpovedenějším volbou filmařů.
Na úkor zajímavějších zápletek si filmaři také pohráli se scénou, kdy se Angelika poprvé miluje se svým mužem. Snad několikaminutová scéna nebere konce, takže divák vidí téměř vše. Ví, kolik pár vystřídal poloh, i jak je Geoffrey pozorný milenec a vidí i partie, které by vzhledem k žánru filmu mohly být zahaleny.
Korunu všemu nasadí scéna, kdy je divákovi trochu násilně sděleno, že utekla nějaká doba a Angelika porodila dva syny. Vypadá nějak takto: Angelika sedí na houpačce – zhoupne se jednou, na klíně se jí objeví první dítě, pak hraběnku zhoupne manžel a ona zakřičí: Wooohou a vzápětí má na klíně i druhého chlapce. V tu chvíli nevíte, zda sledujete historický román, či komedii z Lunaparku.
Další úskalí vidím ve slovníku. Je zvláštní vidět říkat šlechtu v 17. století například: Rád bych se ti dostal pod sukni. Noblesy a krásných scenérií se divák rovněž nedočká. Za to je mu servírována jedna scéna za druhou, kde se různí pobudové a nájemní vrahové snaží Angeliku střídavě zabít a zneužít. Angelika se oproti původnímu zpracování ubrání a zůstane věrná svému manželovi, takže sice nepřijde o svou čest, ale ztrácí veškerou jiskru starší verze filmu. A tak z původního romantického příběhu Angelika - markýza andělů zbudou pouze jména postav.
Text: Sylvie Zapletalová
Foto: Oficiální foto filmu
