Na festival, který právě běží na různých místech po celé republice, jsem se těšil z několika důvodů. Mám rád přírodu a adrenalinové aktivity a filmy, jaké organizátoři vybrali, vypadaly podle upoutávek velmi zajímavě a lákavě. Poutavé titulky se však pravděpodobně staly kamenem úrazu mého vnímání jinak pěkně připraveného festivalu. Výsledky poněkud zaostaly za očekáváním.

Před čtvrtou hodinou se sál v Kulturním centru Vltavská začal pozvolna zaplňovat. V průběhu promítání prvních snímků dorazili další diváci. Téměř zaplněné prostory nakonec navštívili nejen outdooroví nadšenci, ale i lidé prahnoucí po nových zážitcích a nevídaných dobrodružstvích. Zda se jim to splnilo, je asi na hodnocení každého jednotlivě. Z přestávkových konverzací přítomných jsem zaslechl jak kritické reakce, tak i pozitivní ohlasy, k bouřlivým diskuzím či projevům však diváky nestrhly. Mě osobně promítané snímky trochu zklamaly, a to zejména z toho důvodu, že filmy svým námětem slibovaly mnoho, ale poté ve většině případů očekávání nenaplnily. Pojďme si je ale představit tak, jak šly v programu za sebou.

Německý snímek „Nejdelší cesta“ vypráví o cestovateli, který projde pěšky Čínou od východu k západu. Jedná se o úctyhodný výkon, sám aktér a hlavní hrdina si z celého putování určitě odnesl mnoho zážitků a zkušeností. Ty však na diváka nejsou příliš přeneseny, neboť celá tato dlouhá pouť je shrnuta do pouhých asi pěti minut. Snímek tvoří fotografie aktéra, který se sám fotil na různých místech v průběhu cesty, a ukazují, jak se v průběhu těchto dvou let měnil. Tím je divák trochu ochuzen o to, čím si musel hlavní hrdina projít. Zajímavé zpracování a myšlenka na závěr, ale svou stopáží by mohlo jít klidně i o internetový klip. Na úvod to byl nenáročný snímek a předeslal, v jakém duchu se odpoledne ponese.

Druhý byl na programu film „Co se stalo na ostrově Pam“. Polský pár si bere za cíl vylézt na nejvyšší pobřežní útes, kam se musí dostat kajakem přes ledový oceán. Zažijí velmi náročné lezení po skále, a dokonce musí přečkat noc na útesu ve velmi silné bouřce. Když jsou pak nuceni vrátit se do svého útočiště, čeká je sjezd rozbouřeným mořem a Eliza, jedna z dvojice a režisérka celého snímku, se navíc s kajakem převrátí. Takovýchto akčních a dramatických záběrů by si film zasloužil více. Pasáž, ve které se snažila režisérka vystihnout emoce panující mezi dvojicí na ostrově Pam, kde pár přebýval před náročným výstupem, pro mne byla trochu nic neříkající a strhujících záběrů z úspěšného výstupu jsme se už bohužel nedočkali. Klobouk dolů ale před oběma sportovci, neboť jsou teprve druzí, kdo na tento útes vystoupal.

„Life Cycles“ - film, který osloví všechny bikery a z ostatních bikery udělá. Tak byl snímek uveden v programu a musím zdůraznit, že je hlavně pro bikery. Titulek bych trochu zmírnil na to, že ostatním spíše připomene možnost oprášit své kolo a projet se někde v lese. Musím však vyzdvihnout technickou stránku „Life Cycles“ a to zejména perfektní práci s kamerou. Celkové zpracování snímku ale značně zaostalo. Bylo to především kvůli užití příliš mnoha slow motion záběrů, díky nim byl celý děj nakonec utahaný a pointa o životním cyklu bicyklu se trochu vytratila. Dívat se dokola na zpomalené záběry triků a jízdy na kole bavilo první čtvrt hodinu. I když mnohé opravdu stály za to, vidět je po desáté zpomaleně už omrzelo a zbylá půlhodina se dala oželet. Tento film si ale vysloužil potlesk některých diváků, své příznivce si tak určitě našel. Ze zpracování jsem cítil snahu přiblížit se tvorbě Red Bull Media House, kteří se věnují dělání podobně laděných videí. K tomu chyběla v „Life Cycles“ ještě ta zvláštní jiskra a náboj.

Po první přestávce přišel na řadu Phil Harwood a jeho film „Mazungu“, který sliboval mnoho. Však také 5000 kilometrů dlouhý sjezd řeky Kongo od pramene až k oceánu je setsakra dobrodružstvím. S velkým očekáváním však šlo ruku v ruce i velké zklamání. Více než polovinu snímku tvoří záběry Phila, který vypráví co se po cestě dělo. Občas se jedná o těžko uvěřitelné historky, například, když popisuje, jak zahnal tlupu ozbrojených konžských lupičů sám s mačetou v ruce. Opravdových záběrů z akce je zde ale málo. Potenciál této výpravy se dal využít o mnoho lépe. Věřím, že z tohoto putování bude dobrá knížka, film byl ale trochu chudý. Bylo určitě zajímavé vidět způsoby a život místních obyvatel, to však za cíl tato expedice neměla.

Americký dokument „Odkud není návratu“ pojednává o horolezcích, kteří zemřou při pokusu o výstup na velmi náročné a nepřekonané stěny šestitisícové hory ve východním Tibetu. Možná je to tím, že sám horolezec nejsem, ale snímek mne příliš nezasáhl. Záběrů ze samotného lezení je zde velmi málo a film je spíše dokumentem o lezcích, jejich životech a přípravě na výstup. Nebylo jasné, zda přecenili své schopnosti, ale z filmu to tak zapůsobilo. Smutný příběh je tak více než o lezení vzpomínkou kamarádů na zemřelé, kterou jim vzdávají hold. Tento účel film určitě plní skvěle, výraznější emoce co se týká tohoto sportu, ve mně ale nezanechal.

Po další přestávce se mladý australský dobrodruh Tim Cope vydává zcela sám na hřbetu koně na 10 tisíc kilometrů dlouhou výpravu z Mongolska do Evropy, cestou, kterou kdysi dávno prošel i samotný Čingischán se svými vojsky. „Po stopách Čingischána – Ve vlčí kůži“ je velmi zajímavým filmem, který dokazuje, že i když člověk natáčí vše sám, lze pořídit spousty povedených záběrů, které divákovi přiblíží atmosféru celé expedice. Snímek byl pro mne tím nejlepším, co bylo na festivalu k vidění. Tim prožije spoustu dobrodružství a dokáže se o ně s diváky podělit. I když se nejedná o žádný strhující děj, svým provedením mě tato první část dvoudílného cestopisu nalákala i na jeho pokračování.

Po tomto filmu jsem byl nucen odejít, a tak pro mne platilo úsloví, že to nejlepší přichází vždy nakonec. Bohužel jsem přišel o „Úlitbu Ganéšovi“, snímek z francouzské produkce o skalním lezení v Indii. Jako bonus pak běžely ještě 2 filmy z domácího prostředí. První z nich, trochu starší „JUMP!“, je o speciální disciplíně skákání po pískovcových skalách. Barmánie z rukou Miroslava Haluzy dokonce získala ocenění za Nejlepší amatérský snímek na Mezinárodním festivalu outdoorových filmů. Tento cestopis z Barmy je k dispozici také na internetu, pokud jste zvědaví, zkuste si ho vyhledat.

Celkově na mě festival Expediční kamera působil rozporuplnými dojmy. Při tolika partnerech a zejména podpoře od National Geographic jsem očekával vyšší úroveň kvality promítaných filmů. Ve srovnání se zmiňovaným Mezinárodním festivalem outdoorových filmů má určitě ještě vývoj před sebou. Při výběru snímků mohli být organizátoři citlivější a z velké nabídky outdoorových filmů zvolit některé lepší. Na druhou stranu za příznivou cenu 100 korun zde mohl divák strávit příjemné odpoledne a vidět něco nového. Záleží na vkusu a úhlu pohledu.

Text: Bersen Hoxha
Foto: Expediční kamera

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:

• Filmy na festivalu Expediční kamera ohromí
• Dva nula: Zákony fotbalových ochozů
• Febiofest slaví jubileum, porotě předsedá Čáslavská
• Filmové premiéry aneb na co v září do kina
• Filmové premiéry aneb vydejte se v létě do kina