Ačkoli byl zvyklý na post za kamerou, v případě nového českého snímku nazvaného Dont Stop sehrál Řeřicha úplně jinou roli. Příběh o punkovém prostředí, životě a hodnotách režíroval, aby si byl jistý, že výsledný obraz přinese současným divákům důvěryhodnou zprávu o době, kdy k nám tento styl přišel. O čem film je a jestli Richard stále poslouchá punk, se dočtete v krátkém rozhovoru.
Přibližte nám snímek Dont Stop ze svého pohledu – o čem je, co má divákům sdělit?
„Je to příběh osmnáctiletého kluka, který se během pár měsíců vlastně promění z hodného studenta v takového debila, když se přidá k partě, se kterou založí punkovou kapelu. Dojde v něm k procesu přeměny. To je to, co mě v příběhu nejvíce zajímalo, protože punk je extrémní záležitost. Přeměna je docela silná – doma ho nepoznávají, nerozumí mu, nerozumí jeho chování, jeho okolí to není schopno akceptovat. On si neuvědomuje, že už s nimi ztrácí kontakt a nakonec dochází i ke konfliktu mezi jednotlivými členy, když každý zjistí, že ta jeho motivace, proč je v kapele, je docela odlišná – jak to v kapelách bývá, než dojde k takovému zhroucení. Ale to bych nerad prozrazoval.“
Scénář k filmu jste psal sám. Inspiroval jste se při psaní příběhu osobními zkušenostmi?
„Jsou tam určité prvky, speciálně některý epizody jsou úplně přesný, ale samotná ta konstrukce je vytvořená společně s dramaturgyní a scénáristkou, která mně pomáhala tohle celé dávat dohromady.“
Proč jste chtěl vyprávět zrovna o punkovém stylu? Máte k němu nějak blízko?
„Mám, protože v době, kdy k nám punk nastupoval, mně bylo těch osmnáct až devatenáct let. Hrozně mě to oslovilo. Bavila mě ta hudba a bavil mě vůbec tenhleten proces provokace a útoku na okolí šokem. Tak jsem si říkal, že by bylo hezký se k tomu ještě vrátit a vlastně to nějak zaznamenat. Žádný jiný film tady u nás to zatím nezmapoval.“
Zůstal jste u punkového stylu i dodneška?
„Vůbec!“
Jak byste nám přiblížil hlavní postavy filmu Dont Stop?
„Je to pětice kluků, kteří chtějí založit kapelu. Jeden z nich, Miky, je vlastně ten, skrz něhož příběh sledujeme. Pak je tam dívka hlavního hrdiny, která právě moc nerozumí tomu, co probíhá, protože je to taková docela vzorná studentka. Zastává odlišný pohled, stejně jako Mikyho rodiče, kteří si o něm pořád myslí, že je to malinký a hodný chlapeček. Ale už není a začíná zlobit. Pak je tam ještě matka jednoho z jeho kamarádů, která tak malinko zastává vlastně rodinu, která je rozpadlá a má volnější způsob ne mravů, ale života. Je z uměleckého prostředí, a tak kouká na věci trošku jinak než jeho samotní rodiče.“
Odhaduji, že pro fanoušky tohoto hudebního a životního stylu nebylo vůbec jednoduché poprat se s dobou a tehdejší situací v Československu.
„To nebylo. Hlavně, když si uvědomíte, že punk v Čechách nastoupil o trošku později než ve světě, to bylo v letech 1976–1977 a k nám se dostal až začátkem 80 let. V roce 1983, ve kterém se film odehrává, to vlastně tady začalo nejvíce bujet.“
Podle čeho jste vybíral herce pro své postavy?
„Herce jsem vybíral dost dlouho a pečlivě. Chtěl jsem najít kluky, kteří mají autentickou tvář, aby to sedělo do stanovené doby, a navíc nejsou tzv. moc profláknutí, protože kdybych tam obsadil známé herce, tak už si za ně dosadíte všechny ty postavy, které kdy hráli. Tohle jsou neokoukaní lidé a myslím si, že se mi to dost povedlo je najít. Jsou hrozně šikovní.“
Hledal jste i lidi, kteří mají k punkové hudbě blízko, nebo kteří vám budou dobře ladit do filmu?
„Byla to mylná cesta, zkoušel jsem to, ale vlastně muzikanti co aktivně hrají a mají blízko k této hudbě, nejsou herci a tohle jsou poměrně složitý herecký výkony. Je tam dramatická, docela složitá křivka a s tou si neherci nemůžou poradit.“
Vy jste doposud působil především jako kameraman, poprvé jste usedl do režisérského křesla, co vyvolalo tu změnu? Jak vás to vůbec napadlo?
„Téma, o kterém film je, už ve mně hlodalo od těch 90. let po revoluci. Pořád jsem si říkal, že někdo s tím tématem přijde a natočí to. Je to takový dluh, protože o undergroundu, o Máničkách a také o punku zatím nikdo netočil. Před 5 lety jsem se tomu začal hlouběji věnovat, vrátil jsem se ve vzpomínkách k tomu, jak to tenkrát probíhalo, co se vlastně ve mně dělo. Začal jsem budovat nějakou osnovu, až jsem se dostal k formátu, který stál za to, abych o něm začal vážněji uvažovat.
Pak přibyla dramaturgyně, která mi to pomohla dostavět a ve finále mi přišlo líto, aby to dělal někdo jiný, protože nějaký zkušenosti s režií už mám, tak jsem si říkal, že by to mohl být takový můj osobní film. Uvědomil jsem si, že se budu muset vzdát své původní profese kameramana, tu jsem předal slovenskému kameramanovi Martinovi Žiaranovi, abych se alespoň nový profesi mohl naplno věnovat a nebyl jsem rozpolcený na dvou lodích. Což si myslím, že je vždy obtížný, když člověk pracuje s kamerou a sedne si za ni, tak je to kameraman. Režie chce od toho úplně oddělit.“
Pro koho je film určený – je to pro současnou generaci, nebo spíše pro tu vaši?
„Je to pro současnou, protože ten princip revolty nebo generační výpovědi se opakuje v principu – rokenrol, punk a také to byl hip hop třeba. Vždycky je to vlastně stejný, ta revolta probíhá stejným modelem. Takže je to určený určitě pro vrstevníky těch hlavních postav, osmnáctiletý kluky, ale i holky. Je to příběh o mládeži pro mládež a možná i pro rodiče, kteří si vzpomenou, jak to tenkrát probíhalo.“
Text: Mia
Foto: Bontonfilm
