Nepál: země svatá, ale prokletá

luboš kováčÚvodem bych rád představil zemi, v níž se nachází většina nejvyšších hor světa. Himaláje jsou fascinujícím výtvorem přírody, kvůli kterému sem jezdí desítky let tisíce lidí. Někdo obdivovat a trekovat, jiný zdolávat vrcholy. V Nepálu jsem byl již podruhé a v obou případech mi v srdci zůstala spousta krásných zážitků. Nejen z hor, ale i z obyčejného života Nepálců.


Bohužel, nejde si nepovšimnout všudypřítomné chudoby, špíny, prachu a vysokého procenta negramotnosti obyvatel. Je až zarážející, kolik se platí za různé permity do hor, povolení vylézt na Everest, a přitom ty peníze nejsou nikde „vidět“. 75% staveb (železné mosty v horách, silnice, vrtulníky) mají zahraničního sponzora. Je smutné, že vláda této země si „dopřává a užívá“ vydělaných peněz na úkor svých obyvatel a systematicky čeká na sponzoring z jiných států. Měl jsem i čest poznat, jak tu probíhá dobrovolničení, např. učení angličtiny ve škole. Nepálské organizace od vás vyberou vstupní poplatek ve výši několika desítek dolarů, za to, že vám to zprostředkují, a ještě k tomu si každý den platíte jídlo a ubytování. Vůbec je nezajímá, že máte dobrý úmysl naučit děti zadarmo anglicky.

Odlet z Dubaje proběhl v pohodě a v Kathmandu jsem byl před půlnocí. Kamarád měl přiletět druhý den brzy ráno, tak jsem si říkal, že na něj počkám, jenže lehce po půlnoci ke mně přišli vojáci a řekli, že se celý areál letiště na noc uzavírá. Všechny taxíky už odjely a do města je to kolem 5 km přes né moc vábnou čtvrť. Naštěstí se zde objevil jeden borec s dodávkou a za 5$ mě odvezl do Thamelu, což je oblast jen pro turisty. Nikdy by mě nenapadlo, že v části města, kde je přes sto hotelů, hostelů atd., bude problém sehnat ubytko, ale dalo to fušku. Ráno jsem si vyzvedl Dominika a jeli jsme do hotelu, který už jsem objednával před měsícem.

Je to jedna z nejvyšších budov v okolí, takže byl ze střechy neuvěřitelnej výhled na tohle hrozný a prašný město. Odpo jsme šli vyřídit TIMS karty (20$), což je průkaz, díky němuž vás pustí do hor. Kathmandu se vůbec nezměnilo, ba naopak, je to ještě větší džungle než dříve. Hlučné, extrémně špinavé, přelidněné město a podle mě jedno z mála hl. měst na světě, kde vám z kohoutku místo pitné vody teče voda oranžová nebo žlutá. Žije zde směsice Nepálců, Indů a Šerpů hledajících asi lepší život nebo bohatství. Další den jsme nakoupili zásoby do hor, vyřídili letenky do Lukly (165$), kde se přistává do kopce na úpatí hory a patří to mezi 10 nejnebezpečnějších přistávacích ploch na světě, a zabalili si potřebné vybavení. Let byl stejně vzrušující jako před 4 lety a po krásném přistání následoval potlesk. Létá se v malých dvou motorových letadýlkách pro 14 osob.

V Lukle (2 800 m. n. m.) jsme jen tak seděli a koukali na přistávání a vzlétání letadel. Ve 12 hodin byl čas vyrazit směr Monjo , kde se nachází vstupní brána do národního parku. Před šestou večer se začalo stmívat a už byl čas přemýšlet, kde postavit stan. Naštěstí nám jeden pán, pronajal místo na jeho pozemku za dolar. Proč jsme stavěli stan a nespali jako 99,8 % turistů v lodžích (takovej skromnej hotel)? Protože, jako při předchozí cestě, uznávám starý styl, což je spaní ve stanu, vaření si a nevyužívání nošení osobních baťohů Šerpy, stejně tak jako to měli horolezci kdysi, když tu skoro žádné lodže nebyly.

Ráno jsme došli do Monja a koupili permit do hor (30$). Bylo nádherně a cítil jsem, že to bude náročný, ale krásný den. Cesta byla obsypaná mini krámky a nejvíc bylo vystavováno pivo, tvrdý alkohol, cola a sušenky. Přitom pití alkoholu v takových výškách je docela nebezpečné.

Po pár hodinách začala být cesta velmi náročná. Míjeli jsme desítky Šerpů, kteří nesli náklad od 30 do 80 kg, a ještě si to vykračovali v pantoflích. Po neuvěřitelném závěrečném stoupáku jsem konečně dorazil do Namche Bazaru (3 440 m. n. m.) a Dominik došel 40 min. po mně. Našli jsme nádherné místo na spaní, kde nás anglicky uvítala 6 letá holčička a zkasírovala maminka. Namche Bazar se od posledně hrozně rozrostl. Hlavně ty poutače na hospody, wifinu a vyhlídkové lety vrtulníkem mě rozsekali. No jo, kde je poptávka, tam je nabídka a zničili to tu turisti.

Další den jsme po rozloučení s 6 letou slečnou vyrazili směr Tengboche, který je v 3 920 m. n. m. a je tu jeden z nejvýše postavených klášterů na světě. Cesta byla příjemnější než včera, tedy až na závěrečný stoupák, při kterém začaly padat kroupy a následně pršet. Dominik to šel celé v žabkách a stěžoval si na lehkou bolest hlavy a nohou. Odpoledne jsme sledovali dramatický volejbalový zápas Šerpů proti mnichům. Musím uznat, že docela váleli. Brzo ráno jsme pak šli do kláštera na ranní modlitbu, kde nás usadili na zem a mohli jsme přihlížet. Trvala 40 minut a byl to nevšední zážitek.

Po malém odpočinutí naše další kroky vedly do Dingboche (4 410 m. n. m.) skrz pár malých vesniček. Po cestě jsem potkával dost yaků (horská kráva) a mladých Nepálek. Všeobecně jsou tu hodně hezké holky, jenže když ji vidíte v horách, jak sbírá výtrusy po yakovi, aby pak z nich uplácala placku, nechala vysušit na sluníčku a spálila v kamnech, tak nevím, jestli bych jí podal ruku, nebo si od ní nechal namazat chleba.

Čekal nás jeden den volna, jelikož jsme se potřebovali aklimatizovat, před výstupem do Lobuche v 4 910 m. n. m. O tom i o dalších dobrodružstvích v Nepálu vám povyprávím zase za týden.

 






Text: Luboš Kováč
Foto: Luboš Kováč





SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:

 

Pro přidání komentáře je nutné se přihlásit pod svým uživatelským účtem.
Pokud ještě účet nemáte, můžete se snadno zaregistrovat zde.

Přihlášení

Anketa

Jak nejraději trávíte letní večery?

Výsledky

Doporučujeme

Splněné přání