Úvodem bych rád představil zemi, v níž se nachází většina nejvyšších hor světa. Himaláje jsou fascinujícím výtvorem přírody, kvůli kterému sem jezdí desítky let tisíce lidí. Někdo obdivovat a trekovat, jiný zdolávat vrcholy. V Nepálu jsem byl již podruhé a v obou případech mi v srdci zůstala spousta krásných zážitků. Nejen z hor, ale i z obyčejného života Nepálců.
Bohužel, nejde si nepovšimnout všudypřítomné chudoby, špíny, prachu a vysokého procenta negramotnosti obyvatel. Je až zarážející, kolik se platí za různé permity do hor, povolení vylézt na Everest, a přitom ty peníze nejsou nikde „vidět“. 75% staveb (železné mosty v horách, silnice, vrtulníky) mají zahraničního sponzora. Je smutné, že vláda této země si „dopřává a užívá“ vydělaných peněz na úkor svých obyvatel a systematicky čeká na sponzoring z jiných států. Měl jsem i čest poznat, jak tu probíhá dobrovolničení, např. učení angličtiny ve škole. Nepálské organizace od vás vyberou vstupní poplatek ve výši několika desítek dolarů, za to, že vám to zprostředkují, a ještě k tomu si každý den platíte jídlo a ubytování. Vůbec je nezajímá, že máte dobrý úmysl naučit děti zadarmo anglicky.
Odlet z Dubaje proběhl v pohodě a v Kathmandu jsem byl před půlnocí. Kamarád měl přiletět druhý den brzy ráno, tak jsem si říkal, že na něj počkám, jenže lehce po půlnoci ke mně přišli vojáci a řekli, že se celý areál letiště na noc uzavírá. Všechny taxíky už odjely a do města je to kolem 5 km přes né moc vábnou čtvrť. Naštěstí se zde objevil jeden borec s dodávkou a za 5$ mě odvezl do Thamelu, což je oblast jen pro turisty. Nikdy by mě nenapadlo, že v části města, kde je přes sto hotelů, hostelů atd., bude problém sehnat ubytko, ale dalo to fušku. Ráno jsem si vyzvedl Dominika a jeli jsme do hotelu, který už jsem objednával před měsícem.
Je to jedna z nejvyšších budov v okolí, takže byl ze střechy neuvěřitelnej výhled na tohle hrozný a prašný město. Odpo jsme šli vyřídit TIMS karty (20$), což je průkaz, díky němuž vás pustí do hor. Kathmandu se vůbec nezměnilo, ba naopak, je to ještě větší džungle než dříve. Hlučné, extrémně špinavé, přelidněné město a podle mě jedno z mála hl. měst na světě, kde vám z kohoutku místo pitné vody teče voda oranžová nebo žlutá. Žije zde směsice Nepálců, Indů a Šerpů hledajících asi lepší život nebo bohatství. Další den jsme nakoupili zásoby do hor, vyřídili letenky do Lukly (165$), kde se přistává do kopce na úpatí hory a patří to mezi 10 nejnebezpečnějších přistávacích ploch na světě, a zabalili si potřebné vybavení. Let byl stejně vzrušující jako před 4 lety a po krásném přistání následoval potlesk. Létá se v malých dvou motorových letadýlkách pro 14 osob.
V Lukle (2 800 m. n. m.) jsme jen tak seděli a koukali na přistávání a vzlétání letadel. Ve 12 hodin byl čas vyrazit směr Monjo , kde se nachází vstupní brána do národního parku. Před šestou večer se začalo stmívat a už byl čas přemýšlet, kde postavit stan. Naštěstí nám jeden pán, pronajal místo na jeho pozemku za dolar. Proč jsme stavěli stan a nespali jako 99,8 % turistů v lodžích (takovej skromnej hotel)? Protože, jako při předchozí cestě, uznávám starý styl, což je spaní ve stanu, vaření si a nevyužívání nošení osobních baťohů Šerpy, stejně tak jako to měli horolezci kdysi, když tu skoro žádné lodže nebyly.
Ráno jsme došli do Monja a koupili permit do hor (30$). Bylo nádherně a cítil jsem, že to bude náročný, ale krásný den. Cesta byla obsypaná mini krámky a nejvíc bylo vystavováno pivo, tvrdý alkohol, cola a sušenky. Přitom pití alkoholu v takových výškách je docela nebezpečné.
Po pár hodinách začala být cesta velmi náročná. Míjeli jsme desítky Šerpů, kteří nesli náklad od 30 do 80 kg, a ještě si to vykračovali v pantoflích. Po neuvěřitelném závěrečném stoupáku jsem konečně dorazil do Namche Bazaru (3 440 m. n. m.) a Dominik došel 40 min. po mně. Našli jsme nádherné místo na spaní, kde nás anglicky uvítala 6 letá holčička a zkasírovala maminka. Namche Bazar se od posledně hrozně rozrostl. Hlavně ty poutače na hospody, wifinu a vyhlídkové lety vrtulníkem mě rozsekali. No jo, kde je poptávka, tam je nabídka a zničili to tu turisti.
Další den jsme po rozloučení s 6 letou slečnou vyrazili směr Tengboche, který je v 3 920 m. n. m. a je tu jeden z nejvýše postavených klášterů na světě. Cesta byla příjemnější než včera, tedy až na závěrečný stoupák, při kterém začaly padat kroupy a následně pršet. Dominik to šel celé v žabkách a stěžoval si na lehkou bolest hlavy a nohou. Odpoledne jsme sledovali dramatický volejbalový zápas Šerpů proti mnichům. Musím uznat, že docela váleli. Brzo ráno jsme pak šli do kláštera na ranní modlitbu, kde nás usadili na zem a mohli jsme přihlížet. Trvala 40 minut a byl to nevšední zážitek.
Po malém odpočinutí naše další kroky vedly do Dingboche (4 410 m. n. m.) skrz pár malých vesniček. Po cestě jsem potkával dost yaků (horská kráva) a mladých Nepálek. Všeobecně jsou tu hodně hezké holky, jenže když ji vidíte v horách, jak sbírá výtrusy po yakovi, aby pak z nich uplácala placku, nechala vysušit na sluníčku a spálila v kamnech, tak nevím, jestli bych jí podal ruku, nebo si od ní nechal namazat chleba.
Čekal nás jeden den volna, jelikož jsme se potřebovali aklimatizovat, před výstupem do Lobuche v 4 910 m. n. m. O tom i o dalších dobrodružstvích v Nepálu vám povyprávím zase za týden.
Text: Luboš Kováč
Foto: Luboš Kováč
