Když jsem přátelům a rodině řekl, že se chystám navštívit na své cestě také Írán, téměř každý se zděsil a začal o tom, jak je to nebezpečné a dozajista mě zabijou. Četl jsem cestopisy od různých cestovatelů a všichni Írán vychvalovali jako málokterou jinou zemi. Nenašel jsem žádný špatný komentář, takže mi zbývalo buď věřit lidem, který tam nikdy nebyli a jsou ovlivnění především médii, nebo jsem mohl dát na slova těch, kteří toto dobrodružství zažili na vlastní kůži. Volba byla jasná.
Těšil jsem se jako malej Jarda, až poznám další zajímavý kout světa. Na hranicích Arménie s Íránem mi zkoumali pas, jako kdybych byl nějaký utečenec. Po cestě na íránskou stranu si nešlo nevšimnout vojáků se samopaly a jejich nepřívětivých výrazů. Proto bylo překvapivé, když se na nás při odchodu usmáli a začali se vyptávat, kam máme namířeno a jaké je mé zaměstnání. Zaujalo je, že jsem dělal barmana a nazvali to božským povoláním. Po rentgenové kontrole baťohů jsme vyměnili penízky a sledovali, jak lidem zabavují z tašek alkohol. My jsme předvídavě všechno vypili už dřív.
Hned se nás ujala milá paní, která sehnala taxi za 6 € do 75 km vzdáleného města Jolfa. Řidič byl podle mě v mládí testovací řidič pro nějakou automobilku, poněvadž bylo neuvěřitelný, v jaké rychlosti jsme projížděli zatáčky a předjížděli v nich auta. Za hodinu jízdy jsem úplně propotil triko a udělal důlek do podlahy, když jsem se za něj snažil brzdit. Nakonec jsme přežili a ráno vyrazili z Jolfy do Tabrízu. Je to ohromné město, přeplněné auty. První, co mě překvapilo, byli strašně milí lidé. Stále se nás ptali, jestli jsme v pohodě a nepotřebujeme s něčím pomoc. Jedinou kaňkou na utváření mého dojmu bylo hrozné vedro, ale zase na každém rohu byla pítka, dokonce i s ledem.
Po hlučném městě nastal čas na přírodu. Četl jsem o horské vesničce Howraman ležící 10 km od hranic s Irákem, to bylo to pravé ořechové. Po 11 hodinové cestě busem a taxíkem jsme konečně dojeli na místo. Kaskádovitě postavené domy uprostřed hor mi naprosto učarovali. Žijí tu jen Kurdové, podle mě nejhodnější a nejlepší lidi (o tom už jsem se přesvědčil v Turecku, kde žijí na jihovýchodě). Po chvilce se nás ujal široko daleko jediný anglicky mluvící kluk a za 5 € nás u sebe ubytoval. Ukázal nám celé údolí a vesnici, ale hlavně nám vyprávěl o historii Kurdů. Vzal nás k jeho rodičům na večeři, kde byla celá rodina. Jedlo se typické kurdské a íránské jídlo, všichni na nás byli moc milí a dlouho jsem se takhle nenasmál. Jako poděkování jsem mu dal svou foukací harmoniku.
Druhý den jsme navštívili okolní vesnice, které jsou jen 6 km od hranic s Irákem. Při cestě do Pavehu u nás zastavil minibus plný Kurdů z Iráku, kteří se vraceli domů. Nabrali nás - v buse jsme zpívali, a když zastavili, uspořádali mega piknik, kde jsme jedli kebab, dolmu, rýži, kuře, zeleninu, meloun a pili tradiční čaj. Tohle byl naprosto skvělý zážitek a nikdy na ty úžasný lidi nezapomenu. Při loučení jsem od nich na památku dostal irácké peníze.
V Pavehu, který má okolo 17 tisíc obyvatel, jsem byl nervózní, poněvadž spousta lidí mě jen tak zdravila a chtěla si povídat, ukázat mi město nebo mě zvala na jídlo. Chvíli to trvalo, než jsem si zvykl na jejich vstřícnost a bezprostřednost. Nakonec bylo moc príma si s nimi povídat a poslouchat příběhy o jejich životě.
Naše další kroky vedly do městečka Shoosh. Přesun byl dost vtipný. Nejenže se rozbil autobus, ale ve 4 ráno nás vysadili na dálnici 2 km od Shooshu. Tak jsme si ustlali v parku, kde nás nějaký kluci v 7 ráno vzbudili, když hráli fotbal. Tak jsme si posbírali svých pět švestek a jeli do Choqa Zambil, což je 2 700 let stará pyramida. Byli jsme tam úplně sami a kochali se tou nádherou.
Cestou do Shirazu jsme se ještě zastavili ve městě Shoostar, kde je vybudovaný nádherný povrchový kanalizační systém, na který je skvostný pohled z horního muzea. Přes cochsurfing (internetová služba bezplatného ubytování) se nám ozval jeden kluk z Busheru, což je přístavní město v Perském zálivu. Ukázal nám celé městečko a vzal nás na oběd, abychom vyzkoušeli místní krevety. Prý odtud jsou nejlepší na světě a jezdí je sem lovit japonské a americké lodě. Večer nás s jeho kamarády vzal do tradiční čajovny, kde jsme kouřili šíšu. Přitom kluci hráli na dudy a bubny tradiční íránskou hudbu. Ráno mě pak vzbudil v půl šesté a šli jsme se koupat do moře při východu slunce. Bylo to krásný.
Po poledni jsme konečně dorazili do Shirazu, který je známý jako město básníků. Po příjezdu na autobusák a následném smlouvání a handrkování s taxikáři si mě vzala stranou jedna holčina, která nás svezla zadara, a ještě nás u sebe nechala 3 dny bydlet. Shiraz má své kouzlo, obzvláště večer, když je všude plno světýlek a lidu. Návštěva mešit a hrobky básníka Haféze byla samozřejmostí a skvělým zážitkem, jenže to celé předčila prohlídka zbytku Persepolisu, vzdáleného pár kilometrů od Shirazu. Pamatuju, když jsem se o tomhle městě učil ve škole. Najednou tu člověk stojí a představuje si jeho bývalou pompéznost.
Írán je famózní země plná skvělých lidí. Jejich ochota a náklonnost vám občas až vyrazí dech. Nikde jsem nic podobného nezažil, a to už jsem byl ve 43 státech. Jejich památky mají velkou hodnotu, protože tady se psala historie lidstva. Také je turisti ještě nestačili zničit, protože se sem bojí. Všem bych přál zažít tuto zem a poznat zdejší lid, který na rozdíl od nás nemá úplnou demokracii a svobodu. Je to ráj pro turistu, ale peklo pro Íránce.
Jelikož jsem v Íránu strávil měsíc, procestoval jsem toho mnoho. O dalším objevování této fascinující krajiny zase za týden.
Text: Luboš Kováč
Foto: Luboš Kováč
