Drama Rozchod Nadera a Simin očima režiséra Farhadiho

Rozchod Nadera a SiminV předchozím týdnu vstoupil do kin nový snímek ROZCHOD NADERA A SIMIN ze vzdáleného Íránu. Dílo má na svém kontě už cenu Zlatý glóbus za nejlepší zahraniční film, Zlatého medvěda za nejlepší film a další ocenění získal za nejlepší mužský a ženský herecký výkon. Nyní je velkým favoritem na Oscara. Doposud byl uveden v šestnácti zemích světa a všude sklízí velké ohlasy. Režisér Asghar Farhadi prozradil o svém díle více zajímavostí.


Co bylo impulsem ke vzniku filmu? V jakých podmínkách se zrodil nápad na něj?
„Byl jsem v Berlíně, kde jsem pracoval nad scénářem k filmu, který se měl celý odehrávat v tom městě. Jednoho večera jsem uslyšel íránskou hudbu za stěnou, ze sousedního bytu. Náhle se mě zmocnily vzpomínky, obrazy svázané s jiným příběhem. Snažil jsem se je vymazat, soustředit se na příběh, na němž jsem pracoval. Nepovedlo se. Nápady a obrazy se ve mně už zabydlely. Nechtěly mě opustit – na ulicích, v dopravních prostředcích mě pronásledoval zárodek příběhu z jiného světa a přivlastňoval si můj berlínský čas. Nakonec jsem se smířil s tím, že se k tomu příběhu blížím den ode dne víc. Tak jsem se vrátil do Íránu a začal jsem pracovat nad novým scénářem. Ale je možné říct, že film byl počatý v berlínské kuchyni.“

Rozchod Nadera a SiminJak pracujete s herci?
„Obvykle mi zabere dost času, než vyberu herce, ani tentokrát to nebylo jiné. Taky jsem se snažil nezahlcovat je významem filmu nebo mojí obecnou vizí. Myslím si, že herec nepotřebuje znát celkový smysl filmu, ale má se víc soustředit na charakter a motivace vlastní postavy. V zásadě moje metoda spočívá v tom se co nejvíc přizpůsobit každému herci, ponořit se do jeho nebo jejího stylu existence a práce. Proto jsou pro mě zkoušky tak důležité. Tehdy se herci stávají postavami. Taková práce umožňuje, že během natáčení se už můžeme soustředit na detaily, protože kontury už máme hotové. Trávíme na zkouškách dlouhé hodiny, pracujeme s dost podrobným scénářem, který precizně procházíme, aby si každý herec mohl všimnout a porozumět různým rozměrům své postavy. Takový přístup jsem si pravděpodobně odnesl z práce v divadle. To samozřejmě neznamená, že není místo na různé názory a návrhy, ale všichni se shodujeme na tom, že místo na diskusi je v čase zkoušek. Jak už začínáme točit, víme, že změny mohou být jedině minimální.“

V jakých podmínkách se odehrálo natáčení?
Všechny scény se natáčely na autentických místech. Jedině scéna v soudě a v kanceláři soudce, v místech, v nichž jsme nedostali povolení natáčet, jsme natáčeli ve dvou nečinných školách.“

Rozchod z názvu filmu, který je i osou filmu, se dotýká jen vztahu hlavních hrdinů?

„Myslím si, že není nejdůležitější, aby diváci znali moje záměry ve všech detailech. Byl bych raději, kdyby odešli z kina s hlavou plnou otázek. Domnívám se, že současný svět potřebuje více otázek než odpovědí. Odpovědi zadržují pochybnosti, přemýšlení, uvažování. Od první scény mě osvěcoval takový předpoklad. Padá v něm otázka, jestli má íránské dítě před sebou lepší budoucnost v zemi nebo v zahraničí? To je otázka, ale není na ní odpověď. Mým přáním bylo, aby si divák sám sobě zadával otázky tohoto druhu.“

Rozchod Nadera a SiminDvě hlavní postavy filmu jsou ženy. Proč?
„V mých filmech se snažím ukázat realistickou a složitou vizi postav, jak ženských tak mužských. Nevím vlastně, proč se ženy častěji stávají hnací silou. Ale možná to je podvědomá volba. Ale možná je to také tak, že ve společnosti, kde jsou ženy pronásledovány, ani muži nemohou žít v klidu. V zásadě to ženy v Íránu bojují o svá práva, o která přišly. Nejsou jen rozhodnější, ale také jsou odolnější. I když jsou ve filmu obě hlavní postavy ženy, činí úplně jiná životní rozhodnutí. Obě spojuje jedině to, že se snaží zachránit svou kůži. Jinak je všechno rozděluje – jedna je z nižší třídy, se všemi detaily, které s tím souvisí, druhá pochází ze střední třídy.“

Vědomě jste vytvořil portrét dvou tak kontrastních ženských figur?
„Západní společnost se často setkává s velmi vytrženým, fragmentárním obrazem íránské ženy – pasivní bytosti uvázané v domě, daleko od veškerého společenského dění. Možná část žen v Íránu tak žije, ale většina je přítomná a aktivní ve veřejné sféře, často přes omezení, kterým jsou vystaveny víc než muži. Oba dva typy žen jsou v mém filmu ukázány a žádná z nich není odsouzena ani uznána za hrdinku. Konfrontace mezi nimi, to není bitva dobra se zlem. Ony jsou prostě dvěma rozdílnými vizemi dobra. Podle mě právě takové situace jako ve filmu vytvářejí ideální prostor pro budování současných tragédií. Konflikt vybuchuje mezi dvěma pozitivními lidmi, což způsobuje, že divák neví, komu fandit, z čího vítězství se těšit. Doufám, že tak lidé můj příběh budou vnímat.“

Je pro diváka nutné, aby znal reálie, kulturu nebo jazyk, aby porozuměl všem možným významovým úrovním filmu?
„Pro íránské diváky je pravděpodobně snadnější navázat s filmem plný vztah. Znalost jazyka, ale také kontextu a společenské struktury, v níž se příběh odehrává, umožňuje být otevřený i k méně evidentním interpretacím. Avšak srdcem filmu je portrét manželství, páru hlavních postav. A manželství je vztahem mezi dvěma lidmi, často oproštěný, nezávislý na konkrétním čase a konkrétní společenské situaci. Podstata lidských vztahů je nezávislá na místě či kultuře. Odehrávají se přece ve všech podmínkách, ve všech moderních společnostech a to ony rozhodují o tom, jak současný svět vypadá. Proto si myslím, že téma filmu samo o sobě má vliv na to, že je snímek široce přístupný, mimo geografické, kulturní nebo jazykové hranice.“


 



Text: Kristýna Šmejkalová; Artcam
Foto: Artcam





SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:

 

 

Pro přidání komentáře je nutné se přihlásit pod svým uživatelským účtem.
Pokud ještě účet nemáte, můžete se snadno zaregistrovat zde.

Přihlášení

Anketa

Vánoce 2017 aneb plánujete nějaké kulturní dárky?

Výsledky

Doporučujeme

Splněné přání