Nová inscenace pražského Studia Ypsilon s dlouhým názvem Muž na větvi aneb Slavnost na horách či Prvobytně pospolné místo v Čechách, která měla premiéru v neděli 20. května, je vskutku bláznivá hra poskládaná ze situačních obrazů prolínajících se v čase i ději. Navíc obohacená o množství písniček, metafor a improvizace, přesně v ypsilonkovém duchu.
Pokud jdete do divadla na Hamleta, Cyrana či Racka, zhruba tušíte, co vás čeká. Ovšem v případě Ypsilonky si nemůžete být nikdy jistí tím, co skutečně uvidíte. Její atmosféra a kouzlo jsou nezaměnitelné, a pokud jejich stylu nepřijdete na chuť, pak vás tam jiná hra pravděpodobně nepřiláká. U díla „Muž na větvi“ jde přesně o ten typ představení, kdy jsou jasné obrysy a postavy, ovšem obsah a průběh je tak trochu ve hvězdách.
Jde o inscenaci podle knížky režiséra Jana Schmida „Život v závorce aneb Prvobytně pospolná místa v Čechách“, která vyšla v roce 2008 a je plná autorových vzpomínek na 50. a 60. léta minulého století, kdy se v Jizerských horách scházela v domě u lesního dělníka a kameníka Karla Drahoňovského celá řada lidí z okolí a zažívali zde nezapomenutelné chvíle v době, kdy nebylo všechno úplně jednoduché.
Samotná hra pak začíná v přítomnosti na osmdesátých narozeninách vdovy po Karlu Drahoňovském Anny, původně Slovenky, kde se sejdou reálné postavy z tehdejší doby, ale také nadpřirozené bytosti, a dokonce i sám pan Drahoňovský, který vstane z mrtvých, aby pomohl došlé společnosti zavzpomínat na onu krásnou a nezaměnitelnou dobu. Často také říká: „Ono to vlastně bylo všechno trochu jinak.“ A do minulosti se protagonisté vrací skutečně často. Postupně se snaží rozkrývat různé události vztahové, dějové, ale baví se také o intelektuálních či nereálných věcech.
O předěly jednotlivých obrazů se starají hlavně známé dobové písničky v nastudování Miroslava Kořínka jako třeba „Je po dešti“, „Píseň pro Kristýnku“, „Boty proti lásce“ a řada dalších, některé v zajímavých sborových či textových úpravách. Každopádně se na jevišti skoro vždy děje spousta věcí za účasti téměř celého hereckého obsazení. Davových scén si divák užije mnoho, ať už se řeší cokoliv, často se postavy střídají jen po větách, aby se tak nějak rozložily síly, případně se sborově zpívá. Scéna je prostá s přírodním pozadím a Duchem hor v popředí, někdy se na světlé pozadí promítají i skutečné obrazy z jeviště, protože o vzpomínkách pana Drahoňovského točí ostatní film.
Přesto několik herců vyčnívá, ať už ústřední postava Karla Drahoňovského ztvárněná hostem Ypsilonky Oldřichem Navrátilem, Jana Synková v roli jeho ženy, ale třeba i Petr Vršek coby mladší verze vypravěče Augusta Suchomela, jehož „v současnosti“ při několika výstupech hraje sám Schmid. Pobaví ale také nadpřirozené bytosti Vícestoletý v podání Pavla Nového a Duch Jizerských hor (Roman Mrázik). V rolích reálných dobových postav pak vystupují třeba Petr Vacek coby režisér František Vláčil a Jakub Slach jako propagátor sexuální magie Hloucha. A ještě jedna osoba na sebe v inscenaci upozorňuje. Je jí mladá herečka Martina Pechancová, která hned na začátku přeběhne přes jeviště nahá a téměř v rouše Evině pak vystupuje dlouhé minuty také v úvodu druhé části hry.
Tradičně velkým plusem Ypsilonky zůstává situační humor, slovní hříčky, doplňky a improvizace. Vtipný byl například aktuální fór při vzpomínkách paní Anny na Slovensko, kdy Mrázik přiběhl v tričku se slovenskou vlajkou a zvolal: „A včera jste dostali tri,“ v narážce na semifinálovou výhru slovenských hokejistů 3:1 nad českými. Nejvíce moudrých věcí však pronášel Karel Drahoňovský. Na větu ze začátku inscenace o tom, že ‚už se dneska ani nepozná, kdo lže a kdo mluví pravdu, reagoval s tím, že on vždycky mluví pravdu a doložil to později třeba větou: „Prezident je vůl. A je jedno, jestli ten tehdy, nebo teď.“ Někdy se však hraje na vtipnou strunu až příliš nápadně a falešně, kdy některé momenty jsou předvídatelné a divákovi vyřčené přijde spíš trapné, než aby se smál. A ještě jeden neduh s tím spojený celá inscenace má. Trvá téměř tři hodiny, přitom by se dala s úspěchem zkrátit na dvě.
Text: Pavel Urban
Foto: Studio Ypsilon
