Kapela Sto Zvířat pokořila na letošním Sázavafestu rekord v podobě sto písní během jediného festivalu. Mezitím, co v sobotu večer odehráli devětadevadesátou píseň na hlavní stagi a chystali se na Óčko stage zahrát poslední kousek s kapelou Mňága a Žďorp, jsme s Honzou Kalinou udělali krátký rozhovor.
Gratulujeme! Jak se vám podařilo stihnout sto písniček během jednoho festivalu?
„Nebyl problém je nacvičit, ale stihnout je. Pavel Skoupa sice vymyslel dobrý nápad, ale zároveň nám dal hodně málo času, takže jsme si trošku vypomohli, někde jsme třeba zkrátili refrén atd. Ale prostě dali jsme jich sto. My máme výhodu, že naše věci jsou kraťounký, takže průměrná písnička má asi 2:40. Měřili jsme to, byli jsme na soustředění, kde jsme zkoušeli se stopkami jak blbíni a rozhodli jsme se, že nikdo nebude čůrat a stihli jsme to. Samozřejmě, že hudba není poměřitelná, ale nám to přišlo jako sranda a vtip. Kdybychom to nestihli, nic se nestane, ale když se pak blížilo to finále, tak jsme říkali, tak k*rva, to přeci stihneme, ne?“
Jak se teď cítíte, když to máte všechno za sebou, jste unavení?
„No, tak teď jsem šťastnej. Pro nás to bylo právě zajímavé i v tom, že to nemělo nějaký olympijský, časový nebo počtový dopad, ale že jsme si zahráli s Petrem Ostrouchovem, který s námi nehrál x let a je z něj právník. Najednou vytáhl zaprášenou kytaru, byl s námi na soustředění a včera jsme ho nutili, aby na sobě měl dres Manchesteru United a dávali jsme mu strašnou sodu. Takže tenhle společensko mejdanovej dopad pro nás měl větší cenu než těch sto písniček. To je samozřejmě sranda, ale jsem rád, že to vyšlo.“
Nakonec odehrajete ale o jednu píseň navíc, je to tak?
„Ještě nás jedna čeká s Mňágou, takže se sbírá dechová sekce a my mastíme za Petrem Fialou a dáme tu poslední písničku.“
Znamená to, že když jste čtyřikrát hráli na festivalu, vyfasujete čtyři honoráře?
„No, to vyfasujeme, ale Pavel Skoupa není hlupák, takže nám to rozumně podělil. Není to běžný honorář Sto Zvířat, protože nejsme samozřejmě magoři, takže jsme se rozumně domluvili.“
Ještě k těm číslům. Znáte nějaký počet převleků, počet přetrhaných strun?
„Nevím, nerad bych to počítal na piva, ale vlastně na ně nebyl vůbec prostor, těch padlo minimálně. Já třeba strašně holduju Cuba libre a jsem schopný jich dát třeba deset během koncertu a včera jsem měl jedno, když jsme hráli na Óčko stagi a v Balbínce, takže na tohle bych to nepočítal. Dneska jsme střídali nějaký saka a Jana včera čelenky. Já ale jinak hraju furt v těchhle kraťasech. My máme prostě jedno jediný možný řešení - černá zeštíhluje, takže musíme být pořád v černý a tohle oblečení po dnešku půjde rovnou do nějakého muzea populární hudby, nebo možná do dětského domova, aby z toho dětem udělali hovězí polívku.“
Text: Tereza Netoličková
Foto: Luboš Kováč
