Ať už je to příběh jako vystřižený z amerického filmu, tklivé, ale silné melodie, uhlazená image 80. let, sofistikovanost, upravenost, sterilita nebo show, kapela Hurts dobývá podia i srdce fanoušků, sbírá jedno ocenění za druhým a neuvěřitelnou rychlostí se dere nahoru. Na druhou stranu zlí jazykové tvrdí, že jsou jen další boy band, další hvězdičky, které za několik měsíců zmizí v zapomnění.

Jenže v porovnání s opravdovými vyprodukovanými boy bandy je tady něco jinak. To je zřejmé na první pohled. Na rozdíl od popových chlapeckých skupin, kde vládne vytrhané obočí, sladký úsměv, rozverný rozcuch a pohyby nutící třináctiletá děvčata líbat obrazovky, je u Hurts vidět dospělost, kterou vkládají nejen do své hudby, ale především do prezentace jich samých.

Osobně jsem poprvé slyšela píseň „Wonderful Life“ při přehlídce Dolce&Gabbana loni v září. Chytla mě. Chytla mě dokonce více než celá kolekce, která byla mimochodem opravdu povedená. Začala jsem pátrat a narazila na duo z Manchesteru s neotřelým zjevem, poutavou hudbou a vibrující energií.

Adam Anderson a Theon Hutchcraft se seznámili při rvačce před jedním britským klubem. Avšak oni sami nebyli přímými účastníky. Jen pokorně přihlíželi. Nejen to, ale především zájem o hudbu a podobný životní osud je sblížili natolik, že se v době, kdy byli oba nezaměstnaní a pravidelně docházeli na úřad práce, rozhodli zkusit, jak by fungovali jako kapela. A evidentně se zadařilo.

Kapela už po celém světě prodala více než šest set tisíc alb. Za dva roky zajela přes sto padesát koncertů ve čtyřiceti zemích. Hravě vyprodala stadion pro čtyři tisíce lidí a pro rok 2011 byla vyhlášena hvězdou největšího britského hudebního festivalu Glastonbury. A to zdaleka není všechno. Nedávno byla skupina nominována na cenu magazínu Q za nejlepší videoklip k písni „Wonderful Life“, gratulovala jim sama první dáma Estonska, dostali platinovou desku v Polsku, Německu a Švýcarsku. To vše během jednoho jediného roku od chvíle, kdy v září 2010 vyšlo jejich album „Happiness“ a od prvního koncertu v kostele sv. Filipa v jejich rodném Manchesteru.

Je to neuvěřitelné a nevysvětlitelné. Většina jejich písní je navíc pořádně depresivní, což se často tluče jak s názvem alba (Happiness = Štěstí), tak i s názvy některých skladeb. Sami zpěváci přiznávají, že většinu z nich psali v silné depresi. Přesto tklivé, ale silné melodie přitahují tisíce fanoušků a ten, kdo zažil jejich koncert, má potřebu vidět je zas a pouštět si jejich desku ještě tak měsíc po vystoupení pořád dokola.

Už v sobotu 8. října můžeme Hurts vidět opět v Česku. Tentokrát ve Velkém sále Lucerny. Lístky jsou beznadějně vyprodané a hovory fanoušků se pomalu netočí kolem ničeho jiného. Těší se na show, kterou kapela přiveze a nutno říct, že oprávněně.