Před nedělním koncertem jsme se setkali s charismatickou Janou Jelínkovou, jedinou zástupkyní ženského pohlaví v  této skupině a jejím pěveckým kolegou Janem Kalinou. Popovídali jsme si o novém CD Sto dvacet a zeptali se, které písně z jejich tvorby jsou jim nejbližší. Trochu jsme i zavzpomínali a vrátili se do historie kapely. Dvojice nám také prozradila, co dalšího ještě v tomto roce připravují pro své fanoušky a kam máme vyrazit, budeme-li je chtít vidět na koncertě.

Prozraďte nám, jak dnes s  časovým odstupem vzpomínáte na váš říjnový koncert ve vyprodané Incheba Aréně?

Jana Jelínková: „No já na něj od začátku vzpomínám velmi dobře, hrozně jsem si to tam užívala. Moc mě to bavilo. Bavilo mě, kolik přišlo lidí. A pak zpětně mě bavilo, když mi ukázali fotky. Vlastně až na těch fotkách jsme pořádně viděli, kolik lidí tam bylo.“

Honza Kalina: „Mě bavilo, jak Jana byla hezky učesaná, protože byla předtím asi šest hodin u holiče. Ona vždycky tak jednou za pět let jde k holiči, takže jí to moc slušelo. Co mě tam vadilo, že byl malinko cítit čpavek z gumy, na který stáli ty lidi. Ale jinak to pro nás samozřejmě byl obrovský zážitek, protože tam dorazily čtyři tisíce fanoušků a to se nestává tak často. Z toho jsem se v tu chvíli ani nemohl radovat, byl jsem úplně rozklepaný – na to, jak jsem zvyklý tančit do rána. Což je asi známka toho, že to byl velký zážitek,“ vzpomíná zpěvák jakoby se vše událo teprve včera.

Čtyři tisíce fanoušků, to už je pořádné číslo. Na vystupování už jste určitě zvyklí. Pocítili jste trému před tak velkým koncertem jaký proběhl v Incheba Aréně?

Honza Kalina: „Myslím, že to je spíš nervozita než tréma. Aby se něco nepokazilo, a aby to všechno fungovalo. To je nervozita určitě veliká.“

V neděli se v pražské Akropoli konala křest vašeho nejnovějšího alba „Sto dvacet“. Co dalšího připravujete pro své fanoušky na tento rok?

Honza Kalina: „Tak Jana neví samozřejmě. Ta vždycky ví, co budeme dělat příští týden, ale co budeme dělat za půl roku dopředu?“ dodává Honza se smíchem. „My to máme letos docela zajímavé, protože vlastně teď končí taková ta klubová éra. Brzy ještě jedeme do Českých Budějovic a Krumlova, ale pak přece jenom začíná být teplo a my začínáme studentské Majálesy. Což jsou takový veliký akce, jako Praha, Hradec, Brno, Plzeň. Tohle bychom rádi nabídli „študákům“. Potom přichází rozjezd festivalové sezóny, která je pro nás vždycky poměrně rozsochatá. Letos to bude asi 25 festivalových akcí. A na podzim bychom rádi jeli takové federální turné se skupinou Polemic ze Slovenska. To jsou kluci, kteří hrají asi stejně, možná ještě déle než my. Léta se potkáváme na festivalech, tak jsme si říkali, že pár koncertů bychom zahráli s nimi a přitom bychom se podívali, jak se hraje na Slovensku.“

Budeme určitě držet palce, aby bylo turné úspěšné a měli jste z něj příjemné zážitky. Přibližte nám teď trochu svou novou desku – o jejím obsahu už se mohli čtenáři dočíst dost, prozraďte nám však, jak jste vymysleli obal ke „Sto dvacet“? A kde fotka vznikla?

Jana Jelínková: „To bylo dílo okamžiku. Čekali jsme, než půjdeme hrát v Incheba Aréně a tam je takové plexisklo, skrz které jsme koukali. Honza s tím začal. Přitiskl obličej a my jsme se k němu s Tomášem přidali. Takže to opravdu vzniklo úplně mimoděk.“

Honza Kalina: „To je právě hezký, že všechny ty fotky, co jsou v CD bookletu a vlastně i na plakátě, vznikly úplně mimoděk. Nebylo to vůbec inscenovaný. Jak jsou u hřiště mantinely, tak za brankářem je umístěné plexisklo. A mě to lákalo obtisknout si tam tu tlustou „držku“ a najednou koukám Jana zleva a Tomáš zprava. Když jsme to potom domýšleli, zjistili jsme, že jsme se tam vlastně vyfotili zrovna takhle tři, kteří jsme v kapele oněch dvacet let. Takže s laskavým svolením ostatních členů jsme to dali na titulku alba. A pak, aby jim to nebylo líto, jsme udělali booklet, kde je celá velká parta.“

Prozraďte nám, která píseň z vaší aktuální desky „Sto dvacet“ je vám všem nejbližší a proč?
Honza Kalina: „Tak na Janě je to asi docela vidět,“ říká pobaveně Honza. Jana si totiž během rozhovoru pohrává se svým mazlíček - velkým plyšovým čápem.

Jana Jelínková: „Já bych ale řekla, že všechny. Těch písniček už máme tolik, že vlastně to bylo i docela složitý vybrat těch patnáct.“

Honza Kalina: „To bylo vlastně nejtěžší, protože každý z kapely měl trochu jiný názor. Tak jsme si řekli, že by to opravdu chtělo udělat výběr z těch dvaceti let. Aby tam byla naše každá řadová deska obsažena alespoň jednou písničkou. Já mám rád… Je to těžký, ale těchto patnáct skladeb, tam bych neměnil ani jednu. Z nich se dá těžko říct, která je nejoblíbenější.“

Od roku 1993 jezdíte na koncerty také do zahraničí. Doposud jste navštívili například Francii, Německo, Švýcarsko či USA. Do jaké země jezdíte nejraději?

Jana Jelínková: „No, dá se říct, že jsme spíš jezdívali.“

Honza Kalina: „Jezdili jsme dřív, ještě než jsme měli tolik dětí, co teďka máme.“

Jana Jelínková: „A než nás bylo tolik, kolik nás je, protože to bylo snadnější na přepravu a na čas. Ale byla to asi Francie.“

Honza Kalina: „Ano, Francie byla asi nejlepší.“

Jana Jelínková: „Tam jsme jezdili nejčastěji a nejraději.“

Honza Kalina: „Amerika to bylo takový vysněný. Něco ve stylu - že se český Lojza a Lojzice dostanou na dva měsíce do Ameriky, živí se hudbou a hrají pro černošský publikum. To byl velký šok, velká satisfakce. Ale zase třeba právě ta Francie, která je daleko blíž, je taková milejší. Francouzi jsou prostě úplně jiní než Češi, rádi se baví a mají rádi naši muziku. Oni nejdou na hard rock nebo heavy metal, mají rádi tyhle naše veselý „řachandy“. Francie pro mě byla asi nejlepší.“

A je i nějaká země, do které jste se ještě nepodívali, ale moc byste si ji přáli navštívit a chtěli byste tam jet hrát?

Jana Jelínková: „Chtěli bychom jet hrát do Holandska, abychom udělali dobře našemu holandskému baskytaristovi. Už to bylo skoro domluvené, ale…“

Honza Kalina: „Ale nakonec nám řekli, že nemáme termín. Je to hrozně těžký, protože jsme teď ve stadiu, o kterém jsme vždycky snili. Můžeme hrát prakticky neustále, ale už nemáme tolik času. Takže člověk není nikdy úplně spokojený. Ale jelikož Wilco s námi už sedm let hraje na basu, tak jsme si řekli, že prostě musíme vidět, odkud pochází. Holandské turné bychom samozřejmě rádi udělali. Mě ještě láká taky Anglie, protože to je země, kde se tahle hudba v druhý polovině osmdesátých let vyloupla.“

Pro veřejnost je dnes název skupiny „Sto zvířat“ naprostou samozřejmostí. Zajisté však ne každý ví, proč se tak jmenujete. Zavzpomínejte, jak vás tento název před dvaceti lety napadl?

Honza Kalina: „To vím přesně. My jsme přišli s Tomášem Belkem z vojny a asi týden jsme popíjeli v Nerudově ulici v takovém malém bistru a psali jsme si na papírky názvy kapel. Padaly tam zajímavý věci, třeba „Trolejbus“ si pamatuju. A najednou koukám, že „Sto zvířat“ se mi zalíbilo. Když jsem vysedával a ještě psal texty, než si to vzal Tomáš na starosti, byla tam nějaká písnička o holce, která má v sobě sto zvířat. Ráno je želva, přes den lev, v noci, když mě objímá je had a tak dál. Nám se to tak líbilo, že jsme se tak pojmenovali. A  později se nám to ještě potvrdilo v  cizině, což jsme tenkrát ještě ani netušili, že budeme jezdit tolik do zahraničí. Francouzsky se to přeloží jako „Cent animaux“, anglicky „Hundred Animals“. Je to dobře přeložitelný název.“

Text: Klára Votavová, Kristýna Šmejkalová
Foto: Alexandra Gerasimchik




SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:
Sto zvířat pokřtili v Akropoli svou desku Sto dvacet
Studentský festival Majáles brzy vypukne
Sto zvířat pokřtí svou novou desku Sto dvacet
Za zábavou na přelomu měsíce