Hlavní hrdinové filmu, čtyři kluci, jsou ještě neznámé tváře, nezkušení herci, že?
„To jsou přímo neherci. Tedy teď po natáčení už jsou trochu zkušení,“ říká Ondřej Trojan zvesela.

Jak jste je vybíral?
Dlouho a složitě. Měl jsem nějakou představu, jak by měli ti kluci vypadat, aby se hodili pro charaktery postav ve filmu. V prvním kole jsem hledal vhodné typy za pomocí spolupráce s castingovou agenturou Mirky Hyžíkové, se kterou mám velmi dobré zkušenosti a pátral jsem i mezi studenty konzervatoře, tedy těmi, kteří už nějakou hereckou průpravu mají. Nenašel jsem ale ani jednoho kluka, který by se hodil na jednu z hlavních postav, a tak nebyla jiná cesta, než udělat rozsáhlý konkurz mezi neherci. Mirka Hyžíková se svými spolupracovnicemi objížděly školy, kde vytipovávaly chlapce, kteří by mohli být vhodní pro tyto role. Ze stovek vybraných jsme pak měli  desítky hochů, které jsme zkoušeli k sobě kombinovat, až nám z toho vypadla tato čtveřice.

Od prvního přečtení scénáře zhruba tři roky.

Nyní už má snímek za sebou zkušební projekce. Jaké byly prozatímní reakce diváků?
Projekce děláme vždy a tentokrát to bylo ze dvou důvodů. Jednak jsem chtěl zjistit, kde je film třeba nesrozumitelný. Jestli jsme třeba nevystřihli někde něco, co je pak pro čitelnost filmu důležité. Pak mě také velice zajímaly reakce mladých diváků, kteří tu dobu nepamatují, protože chci, aby pro ně byly všechny souvislosti jasné. Proto jsou ve filmu některé scény, kde by pamětníkovi stačilo jen naznačit, více doslovné, aby se mladá generace v příběhu neutopila.

Atmosféra na projekci byla, jak jsem vnímala, místy značně odlišná. U některých scén se diváci smáli, jindy byl slyšet i vzlykot. Jak byste přiblížil charakter snímku, má pobavit nebo spíše připomenout, jaká byla situace za minulého režimu?
Myslím, že film má především odvyprávět příběh. A ten je v tomto případě zábavný, emotivní a někdy i smutný. To přináší život každého z nás a já osobně si i tu dobu tak pamatuji. Takovou hořkosladkou. Prožíval jsem ji v pubertě, měl jsem první holky, poprvé jsem se někde opil, měl jsem pár velkých kamarádů, a také jsem žil v prostředí komunistů, kteří mě nějakým způsobem svazovali a omezovali. A to jsem se snažil přenést do filmu.

Když se pracuje s takovým tématem, které je svým způsobem už historie, tak se musí dohledat i různé faktické souvislosti. Jak takové věci fungují u filmu?
Na každou složku, ať už je to výprava, kostýmy nebo tyto dobové reálie, máme odborné poradce. Takže tam můžete vidět, že například v roce 1974, kdy se film také odehrává, ještě jezdila modrá policejní auta, ale zároveň už i ta žlutá VB, protože se měnila SNB na VB. Nebo v tomto roce byl ještě prezident Ludvík Svoboda, ale na podzim 1975 už tu byl Gustáv Husák, takže jsme podle toho měnili i jejich portréty v daných institucích, čehož si může pozorný divák všimnout.

Prozraďte nám, na čem se chystáte pracovat teď nebo v blízké budoucnosti?
Jako režisér tohoto filmu už mám práci hotovou, ale jako producenta mě toho čeká ještě hodně. Musím uvést film do kin, dostat ho do zahraničí na festivaly, takže tím filmem budu ještě nejméně půl roku intenzivně žít. A mezi tím budu hledat další látku, protože mám nápady na filmy, které bych chtěl udělat. Divákům můžu ale slíbit, že to dlouhé období, která bylo mezi jednotlivými filmy „Pějme píseň dohola“ (1990), „Želary“ (2003) a „Občanský průkaz“ (2010), bude teď kratší.