Sobotní festivalový program byl nabitý. Od desíti hodin si povětšinou mladší návštěvníci užívali všemožné divadelní dílny konané na náměstí 14. října na Smíchově. Děti si zde vyzkoušely mnoho nových věcí a patřičně si u toho zadováděly. Vyvrcholení akce přišlo kolem 14. hodiny, kdy se Prahou rozjely přibližně dvě desítky alegorických vozů – městem pochodovali čerti i andělé, bájné stvůry, jezdec na netradičním koni a mnoho odvážlivců na chůdách. Průvod doprovázela rytmická samba. Netradiční performanci v ulicích Prahy 5 pozorovalo mnoho místních obyvatel. Doprava byla na několik minut ochromena, řidiči se však na dětský průvod dívali většinou s pochopením a prostě si chvilku počkali. Bujarý moderátor oslovoval všechny kolem sebe a nabádal je k větší mezilidské otevřenosti – sobotu jmenoval mezinárodním dnem zdravení.

Na večer připadl jeden ze zlatých hřebů celého festivalu. V Thámově hale vystoupil polský Teátr Osmégo Dnia se svým proslulým vizuálním představením „Archa“. Samotné místo, kde se divadelní spolek z Poznaně rozhodl hrát, bylo unikátní. Bývalá průmyslová hala svými obrovskými prostory velkým dílem přispěla k mysterióznosti, která celé představení provázela.

Prostory se ozývala psychedelická hudba prolínaná barevnými světly, když ji několik výkřiků zezadu od publika nemilosrdně protnulo. Rozjívení herci se vyrojili z diváckých řad a v tu chvíli připomínali spíše velmi bujarý a velmi ovíněný spolek. Rozjařený úvod protknutý náznaky obscénnosti po chvíli vystřídalo podivné vozidlo řízené chrliči ohně. Ve hře neexistovalo jeviště ani pódium a diváci proto vozidlu museli často uhýbat, neboť směr jeho zběsilé jízdy se co chvíli obměňoval.

Vrcholem představení bylo odhalení Archy, monumentálního pojízdného objektu. Umělci měli na Arše symbolicky procestovat celý svět se všemi jeho strastmi. Herci představující nezkrotné nomády najdou svou poslední destinaci až po životě, kam je na konci představení odveze jejich Archa s roztaženými plachtami.

Člověk si v průběhu celého představení připadá jako po požití mírných psychotropních drog. Svět kolem působí neurčitě, rozmazaně a nerealisticky. Hudba zní jak z jiného světa a úžasná hra světel dolaďuje celkový dojem mystičnosti. Až po představení má divák čas si složit smysl celé hry, neboť při hře stíhá jenom vnímat. Hra bohužel končí již po necelé hodině a návrat do reality je potom krušný. Budou-li však další představení festivalu Za dveřmi také tolik okouzlující, mají se případní návštěvníci ještě na co těšit.