Jedná se o hru podle skutečných událostí. Židovský starožitník Moses Shapira přišel roku 1883 do Londýna a místnímu muzeu nabídl svitky s údajně nejstaršími rukopisy biblických textů, které si cenil na neuvěřitelný jeden milion liber. Po aféře s tzv. „moábskými“ soškami, u nichž se prokázala jejich nepravost,  jeho pověst značně utrpí a muzeum označí i Shapirovy rukopisy za falešné. V tu chvíli se Shapirovi zhroutí svět a jeho důvěra je zpochybněna i u vlastní rodiny.

Myriam Harryová (Eliška Balzerová), známá francouzská spisovatelka, se ve stáří ocitne sama. Ve svém domě na pařížském předměstí bydlí pouze se sluhou Trangem. Ale na scénu přichází mladý americký voják White. S obdivem připomíná Harryové její knihu Děvčátko z Jeruzaléma, která je částečně autobiografická, a vyptává se jí na minulost a původ, který spisovatelka po celý život tají. To dovede slavnou autorku k dávným vzpomínkám na dětství prožité s rodiči a sestrou v Jeruzalémě.

Myriam se tak opět setkává tváří v tvář s kontrastujícími momenty, které splétají tajemství jejího původu. Většinu scén sleduje jako pouhý divák, do některých zasáhne, u jiných nevěřícně kroutí hlavou. Mísí se v ní láska k milujícímu otci, na druhé straně ale i nenávist vůči jeho údajnému podvodu. Emoce se bijí i v hlavě její matky, pokorné katoličky, která, ač svého manžela bezmezně miluje, věří, že rukopisy padělal a nedokáže přijmout jeho pokrytectví. Vědecká obec po únavných spekulacích tuto památku odmítne a Moses se s takovým ponížením vypořádá po svém. Co to znamená pro jeho svědomí a pro rodinnou pověst? Jak se s tím vypořádá jeho manželka a děti? A kde je vlastně pravda?

Tyto otázky si bude divák klást zřejmě během celého představení. Není to ale zdlouhavé čekání na konečné rozuzlení, nýbrž napjaté očekávání toho, co přijde. Přestože se ve hře neobjevuje příliš velkých a zásadních zvratů, divák se do děje zcela ponoří a s postavami cítí, zatímco situace graduje a skrytá pravda se stále oddaluje. Další důležitou linií je charakter jednotlivých postav. Je zde patrný boj jejich svědomí a morálky, který se odehrává v každém z nás a někdy je obtížné vybrat mezi dobrem a zlem, natož za to ostatní soudit. Do popředí se pak logicky dostává i otázka židovství a antisemitismu, přijetí či odvržení, vlastní hrdost a důstojnost. Hra je také protkána několika vtipnými či sarkastickými momenty. Nudit se rozhodně nebudete.

Jednotlivé scény na sebe plynule navazují. To je do jisté míry dáno i nenáročností výpravy (vše se odehrává prakticky jen na dvou místech) a jednoduchým, napůl snovým charakterem scény, který vhodně odpovídá prachu ze zašlých vzpomínek. Hudební složka se ve hře objevuje minimálně, zato vždy v ten pravý moment, aby pomalu a s jemností dokreslila význam důležitých chvil.

Je třeba vyzdvihnout herecký výkon Elišky Balzerové, která velmi dobře vyjádřila vnitřní boj hlavní hrdinky a barvitost mnoha úrovní, ve kterých vystupuje, od vzpomínek z dětství až po stáří. Za zmínku stojí také výtečný Ondřej Brousek jako tvrdohlavý Shapira a Otakar Brousek ml. jako Ginsburg, jeho přítel z vědeckých kruhů. Oba muži charismaticky proplouvají celým dějem, přesvědčeni o své pravdě. Nejsilnějším momentem hry je bezpochyby monolog Hany, starší sestry Myriam, v podání Zuzany Vejvodové. Hana se provdala za německého důstojníka a během války je nucena doložit svůj původ, za nějž je souzena. Paradoxně je to v rámci příběhu jen krátká mezivěta, zahraná ale natolik dramaticky, excentricky a s úchvatnou šíleností, až vás zamrazí a možná si postesknete, že se děj neubírá jiným směrem.

Jedinou výtkou by byla mírná zdlouhavost první části představení. Chvíli před začátkem přestávky byl na publiku patrný jistý neklid a klesající soustředěnost. Druhá půlka pak ale velmi přirozeně a nenásilně vyústila v zajímavý konec a herci se několikrát zaslouženě dočkali opakované děkovačky.

Shapira je hra o hledání pravdy, a to hlavně v sobě samém. Na misky vah se nemilosrdně dostane každý, kdo se jí byť jen dotkne. Téměř celá se odehrává v hlavě hlavní hrdinky, která diváka provází svým záhadným životem, aby našla vlastní identitu. Ke hledání ale nabízí mnohem víc, stačí jen nahlédnout.



Text: Eva Vergosová
Foto: Divadlo Na Fidlovačce, Roman Pavlíček