Z Makedonie jsem si na čtyři dny odskočil do Kosova, o kterém každý říká něco jiného, tak jsem ho chtěl vidět na vlastní oči. Koupil jsem si jízdenku do Prištiny, pořádně se nasnídal a rozloučil s lidmi z hostelu. Místo autobusu překvapivě přijel tranzit a za dvě hoďky už jsem byl úplně v jiné zemi. Na autobusáku v Prištině se mě ochotně ujal starší pán a odvedl mě k hostelu. Po cestě mi povídal o situaci v Kosovu a svém zaměstnání. Je profesorem na univerzitě, plat má 300 euro měsíčně, a to je tu jeden z lepších.
Priština je menší město, spíše šedivé a plné krámů, převážně fejků. Ale za navštívení určitě stojí nejstarší mešita a univerzita. V úmorném vedru jsem navštěvoval jednu hospodu za druhou a zkoušel různá piva a jídla. Za mega burger s hranolkama tu chtějí 1,5 euro, za pizzu 2 eura. Večer se konal Beerfest, ale nešel jsem, protože jsem byl úplně vyřízenej z toho horka. Postačil mi nádhernej ohňostroj na počest nově zvolené vládnoucí politické strany.
Ráno jsem se opět vydal na autobusák, abych se přesunul do Prizrně. Po cestě jsem potkal stanoviště taxikářů a jeden se mě ptal, jestli chci svézt. Druhý taxikář mu na to odvětil: „No, No… He has legs,“ a usmál se na mě, protože přesně tohle jsem mu řekl den předtím, když jsem šel kolem a on se mě ptal, jestli nechci někam hodit. Normálně taxikáře moc nemusím, ale tady jsou všichni hrozně v pohodě.
Cesta do Prizrně trvala něco přes hodinu a půl. City hostel jsem našel hned a byl jsem nadšený, protože byl čistý a na klidném místě. Ubytoval jsem se a vyrazil na Priznický hrad, z něhož je neuvěřitelný výhled na celé město. Potom jsem navštívil různé mešity a kostelíky, kterých je tu fůra. Na každém rohu na mě vykukovaly burgery, takže jsem nemohl odolat, dal si za ten den asi už čtvrtý a zapil ho vydatným jogurtovým nápojem Ayran.
Na zítří jsem se probudil do nesnesitelného vedra. Na recepci nikdo nebyl, takže nebyla ani snídaně, která byla v ceně, tak jsem se rozhodl jít na výlet. Kousek od centra města začíná stezka, která vede proti proudu řeky a pak se prudce zvedá z druhé strany ke hradu, ale jde se lesíkem ve stínu. Na hradě jsem si lehnul a dal si dvacet. Přece jenom to horko vyčerpává. Žije zde hodně Albánců a v podvečer dokonce na hradě vyvěšují svou vlajku. Ale vypadá to, že se tu všichni tolerují a bydlí vedle sebe v poklidu.
Přemýšlel jsem, kam bych se ještě podíval a vzpomněl si, že když jsem přijížděl, viděl jsem z busu vojenskou základnu KFOR. Vydal jsem se k ní a překvapilo mě, jak je zblízka ohromná. Začal jsem si vše fotit a místní na mě kroutili hlavou, jelikož tu je ohromná cedule signalizující nefotit. Ta mě ale nezastavila, a dokonce jsem si udělal selfie video s projíždějící kolonou obrněných aut.
A to už byl čas vrátit se zpět do Skopje. V Kosovu to bylo krásné a hlavně bezpečné. Zprávy jsou zkreslené, žádná válka se nekoná. Co v televizi neuvidíte, jsou nádherné hory, města a ženy. Navíc je tu hodně levno a ze zemí, které jsem zatím procestoval, nejhodnější a nejmilejší lidi. Také je tu čisto, odpadky na ulici prakticky nevidíte. Vytknout nemám co.
Město Prizreň patří mezi 10 evropských měst, kde je nejbezpečnější „nightlife“. Oproti okolním státům mají nádherné silnice. Jih země je naprosto bezpečný.
Text: Luboš Kováč
Foto: Luboš Kováč