Jiří Šourek oslaví v předvečer Štědrého dne krásné šedesáté narozeniny. Rodák z Broumova vystudoval v Praze Střední průmyslovou školu grafickou, obor užité fotografie. Po maturitě pracoval jako fotograf v Krajském kulturním středisku v Hradci Králové. V roce 1973 nastoupil jako fotoreportér do agentury ČTK, později pracoval také na pozici obrazového redaktora v nakladatelství Pressfoto. Od roku 1986 se však fotografování věnuje na volné noze. O čtyři roky později založil nakladatelství Artfoto, kterému se věnuje dodnes.

Můžete nejdříve představit vaší galerii a nakladatelství?
„My jsme taková zvláštní galerie, protože pro nás je hlavní náplní práce to nakladatelství. Ale jelikož pracujeme s fotografií a já sám jsme fotograf, tak zde máme tak tři až čtyři výstavy za rok. Nakladatelství jsme založili v roce 1990 a tady ve Skořepce je to už čtvrté místo, kde s ním fungujeme. Nejdříve jsem podnikal jen v bytě a kanceláři na Václavském náměstí. První galerii jsme měli v Senovážné ulici, tam proběhla i unikátní výstava Josefa Sudka. Měli jsme tehdy možnost spolupracovat s Janem Řezáčem, který měl v archivu i jeho starší fotografie. Pak jsme se stěhovali do Ungeltu a nyní jsme už třetím rokem tady."

Jedna z výstav je zde právě umístěna. Jde o vaše „Portréty 2011“. Zkuste nám jí trochu přiblížit.
„Ta současná souvisí s tím, že já v poslední době hodně fotografuji lidi, třeba své přátele, o řadě z nich se dá navíc říct, že jsou slavní. Z výběru těch fotografií jsme také sestavili kalendář ‚ Portréty osobností 2012'."

Ten byl ke konci listopadu pokřtěn a jednotlivé snímky z něj byly vydraženy. Navíc výtěžek z dražby i prodeje kalendáře putuje potřebným...
„Ano, výtěžek půjde na konto Nadačního fondu Klíček, který provozuje dětský hospic v Malejovicích u Uhlířských Janovic. Zrekonstruovali tam bývalou školu, která byla v dezolátním stavu. Věnují se dětem, které prošly nebo procházejí onkologickým onemocněním, a jejich rodinám. Pořádají pro ně různé tábory a ozdravné pobyty. Takže tam dělají obrovsky prospěšnou práci. Ty peníze mají být určeny na rozšíření prostor hospicu."

Vy jste se tam už byl podívat?
„Ne, chtěli jsme tam jet, ale zrovna měli těžce nemocného jednoho chlapce. Dohodli jsme se, že bychom tam jeli na jaře, až tam bude víc dětí, ale možná si uděláme výlet už na Vánoce."

Uvažoval jste, že by se někdo z osobností vyfotografovaných v kalendáři také více podílel na propojení a spolupráci s oním hospicem a případně se také zajel na děti podívat?
„Takhle jsem nad tím ještě nepřemýšlel, protože když jsem ty lidi fotografoval, brali jsme to jen jako součást projektu ‚ Portréty osobností'. Až někdy koncem října, když už bylo jasno o kalendáři a o té pomoci, tak už jsem vlastně fotografoval jen Báru Špotákovou a pana profesora Jana Pirka. Ti o tom věděli. Ale pan Pirk má už tak v IKEMu hodně práce. Možná bych oslovil Báru Špotákovou, pokud se ten projekt bude příští rok opakovat. Ale zatím to je první ročník, tak uvidíme."

Vzpomenete si na nějakou hezkou příhodu z fotografování toho kalendáře?
„Člověk při tom určitě zažije spousta zajímavých situací, vyplývá to často přímo ze života. Třeba paní profesorka Illnerová, čověk, který něco dokázal a něco znamená, přijela na kole. Poprvé jsem jí fotografoval tady, pak jsme se na ty obrázky s manželkou dívali a říkali si, že by to chtělo udělat ještě trochu jinak. Tak jsem paní Illnerovou poprosil, aby přijela znovu, zase na kole a rovnou jsem jí s ním vyfotografoval. A když se rýsoval ten kalendář a dražba, tak dorazila na kole i potřetí. Je prostě úžasná, nedělá si s ničím problémy. Takový čistý přístup člověka strašně osloví."

Řada z těch osobností má v rukou nějaký předmět, jak vznikaly nápady těchto doplňků?
„Je pravda, že teď už bych některé snímky asi dělal jinak. Přišel jsem na to, že ne vždycky bylo dobré jim vnucovat nějaké předměty do rukou. Ale třeba doutník herce Miroslava Krobota se, myslím, povedl. Viděl jsem se s ním na festivalu ve Varech, ale tam jsem ho nechtěl obtěžovat. Tak jsem si říkal, že ho oslovím někdy v Praze v divadle. Jednou jsem ho potkal v Řetězové ulici, když šel z divadelní fakulty. Šli jsme sami dva proti sobě, tak jsem si řekl, že ho oslovím. Tak jsem se mu omluvil, že bych ho rád vyfotografoval, že si ho vážím jako režiséra a především jako herce. On reagoval spontánně, dal mi na sebe kontakt, a když pak přišel, tak mu povídám: ‚ Vy hodně kouříte, že jo?' A on: ‚ Jo, tak já si zapálím cigaretu.' A já říkám: ‚ Ne, cigaretu ne. Já tady mám doutník.' On se podíval a povídá: ‚ Já to nikdy nekouřil a neumím to, ale tak to teda zkusíme.' Tak ho rozdýmal. A když jsem ho fotil asi deset minut a on si tak popotahoval, tak pak říká: ‚ Víte, že to je docela dobrý, tak hezky to voní.' Tak by mě zajímalo, jestli si třeba někdy doma ten doutník nezapálí."

Jak jste se vůbec k těmto slavným lidem dostal?
„Protože jsem původním povoláním fotoreportér, stejně jako manželka, tak se zajímáme o dění ve společnosti. Sledujeme politiku, kulturu jako takovou a z toho si podle svého vlastního vkusu vybíráme. To je samozřejmě spojeno s řadou autorů, interpretů. A podle toho, jak nám jsou sympatičtí oni a jak nás zaujme jejich dílo, tak s tím souvisí i výběr osob, které se snažíme fotografovat. Většina těch lidí reaguje pozitivně a rádi se třeba našich projektů zúčastní. S některými jsme se už domluvili na příští rok. Někteří jsou samozřejmě vytížení, nebo nás pak už přestane bavit je uhánět, ale snažíme se, aby to byli lidé podle našeho vkusu, kteří něco dokázali a udělali něco dobrého pro naší společnost. Když je pak člověk fotí, může s nimi více zabřednout do rozhovoru a vlastně s nimi i trochu manipuluje. A kromě toho výsledku, je to setkání vlastně to nejcennější."

Hodně vašich objektů už jsou poměrně staří lidé, je v tom nějaký záměr?
„Člověk má spíš takovou obavu, aby je ještě stihnul vyfotit. Já už třeba asi nestihnu Václava Havla. Když byl na vrcholu, tak jsem o tom ještě vůbec neuvažoval. Pak, když jsem se letos v únoru spojil s jeho kanceláří, tak bylo vlastně před premiérou jeho filmu Odcházení. Takže se dával dohromady, aby se toho mohl vůbec zúčastnit a už tehdy na tom začal být hůř. A teď když ho vidím na záběrech, tak se mi to zdá horší a horší. Ale propásnul jsem třeba Arnošta Lustiga. Když mu vyšel ten poslední román, tak jsem měl chuť ho vyfotit a pak už byl vlastně v nemocnici. Ale v kalendáři je třeba i Bára Špotáková, té je třicet a také si to zasloužila."