
Přednáška s názvem Rod jako druh aneb Co je to kontemporartismus byla druhou veřejnou besedou, kterou v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu uvedl časopis Umělec. Organizátoři sezvali do bývalého Ustředí lidové umělecké tvorby praktické i teoretické odborníky, kteří dostali za úkol rozřešit důležitou otázku.
Jména teoretiků umění Ludvíka Hlaváčka, Karla Císaře, Václava Magida a umělců Michala Pěchoučka a Ondřeje Brodyho nejsou snad ani tolik důležitá. V komorním prostředí si mohl každý návštěvník sednout ke stolku k diskutujícím a nad pivem s nimi probrat otázku "Co je to vlastně současné umění a jakým směrem se ubírá?". Těžká uchopitelnost diskutovaného tématu a velmi uvolněné prostory nejspíš vedly k tomu, že celá beseda měla trochu roztříštěnou koncepci a vypadala spíš jako nezávazné tlachání několika známých v hospodě. I když bychom také mohli říct, že působila stejně svobodně jako současné nezávislé umění.
Hosté diskuse se primárně pokoušeli shodnout na tom, jaké společné charakteristiky současné umění vlastně má. Asi nejvýraznějším bodem diskuse bylo předložení koncepce amerického kritika Athura C. Danta. Ten ve zkratce tvrdí, že vyhraněné umělecké směry s konkrétním názorem, stylem i umělce už naše společnost překonala. Nyní už tedy nepotřebujeme hledat odpovědi na otázku týkající se pravého, čistého umění, neboť už jsme ji v minulosti mnohokrát dostali ve všemožných obměnách.
Contemporary Art je tedy mnohem svobodnější, mnohem méně vyhraněné a tudíž i hůře specifikovatelné. Zajímavou myšlenku přidal jeden z diskutujících, když řekl, že v době internetu by upínání se na jeden konkrétní směr působilo až nebezpečně. S celou koncepcí však několik diskutujících silně polemizovalo, když představili některé směry posledních dvou dekád jako je videoart nebo streetart či třeba maximalismus. Podle nich je i samotný pojem Contemporary Art uchopitelný a v budoucnosti mu budou jeho definice také přisouzeny.
Přítomní umělci přiznali, že neexistence vyhraněných žánrů je pro ně v jistém smyslu lepší, protože nemusí vždy splňovat agendu nějakého hnutí. Ti starší z nich vzpomínali na pád bariér v 80. letech, a jenž pro umělce, kteří pak mohli šokovat mixováním baroka s renesancí, znamenal začátek velké tvůrčí svobody. Diskuse o kontemporartismu přinesla do pléna několik zajímavých myšlenek, chvílemi ale hosté vypadali, že nevědí, o čem by vlastně chtěli mluvit. Všichni se nakonec shodli jenom na tom, že současné umění je dozajista svobodné. Sympatickým aspektem kultury je ale naštěstí fakt, že na rozdíl od vědy přesné definice ani nepotřebuje.
Text: Klára Votavová
Foto: oficiální stránky akce