Olga byla zdravá žena, dlouho se jí ale nedařilo otěhotnět. Pokoušela se i o umělé oplodnění. Lékaři jí po důkladném vyšetření sdělili, že pokud otěhotní, miminko stejně nikdy nedonosí. A protože s manželem bez dětí zůstat nechtěli, rozhodli se po zralé úvaze pro adopci se všemi riziky, která můžou nastat. Svého rozhodnutí nikdy nelitovali.
Jak dlouho jste na dítě s manželem čekali?
„Žádost o adopci jsme si podali koncem ledna 2002. Adélku jsme si přivezli domů 26. září 2003. V říjnu roku 2002 nám nabídli holčičku, kterou jsme odmítli, na což mají žadatelé ze závažných důvodů nárok. Měli jsme se tehdy stěhovat do většího bytu. Z toho nakonec sešlo a já měla před operací menisku. Proto jsme raději děvčátko odmítli a žádost na pár měsíců přerušili.“
Bylo hodně složité vyřizování formalit?
„Vyřizování obnášelo vyplnění spousty dokumentů. Potřebujete lékařské zprávy o zdravotním stavu žadatelů, dále posudek od zaměstnavatele, výpis z trestního rejstříku. Také je nutné doložit příjmy, nájemní smlouvu k bytu o tom, že řádně platíte nájemné. K tomu vyplňujete dotazník, kde se vás ptají na to, jak staré chcete dítě, jaké pohlaví, zda přijmete etnicky odlišné dítě, dítě s handicapem a případně s jakým. Důležité jsou i vaše zájmy a co nejvíc informací, které potom pomohou při rozhodování o tom, jaké dítě vám aktiv (což je poradní orgán při Krajském úřadě skládající se z psychologů, sociálních pracovníků a lékaře z kojeneckého ústavu či dětského domova) vybere. Navíc musíte povinně absolvovat psychologické testy a přípravu na rodičovství.“
Byla jste v té době vdaná?
„Vdaná jsem v době podání žádosti nebyla, neboť jednu zkušenost jsem již měla za sebou a s dnešním manželem jsem v té době pět let žila na tzv. psí knížku. Vzhledem k tomu, že nám sociální pracovnice doporučila, abychom se vzali, protože jako manželé budeme mít větší šanci na získání dítěte, rozhodli jsme se pro malou svatbu jen s rodinnými příslušníky v červnu 2002.“
Co pro vás bylo, Olgo, v tomto období nejtěžší?
„Ptáte se mě, co bylo nejtěžší? Asi rozhodně to dlouhé čekání. Pořád čekáte na ten den D, kdy vám zavolají, že pro vás vybrali děťátko. Adélku jsme prvně viděli na fotografii na Krajském úřadě v červnu 2003. Byla zařazena do celostátního registru. Tehdy tam byly i fotografie dalších dvou dětiček, nějak instinktivně jsme si vybrali Adélku, byť v té době byla oficiálně bezejmenná. Asi rozhodlo i to, že je narozena 11. 11. a já 10. 10. Pak už jsme jen museli čekat, až proběhne aktiv ve městě, odkud pochází. Do toho byly všude dovolené, takže až koncem srpna jsme se dozvěděli, že nám byla přidělena. Je to hrozné slovo, ale bohužel jiné se nedá použít. Pak následovalo čekání na to, než se vůbec na ni pojedeme podívat, protože primářka kojeneckého ústavu měla dovolenou. Den D pro nás nastal 19. září 2003, kdy jsme se definitivně po návštěvě kojeneckého ústavu rozhodli, že ji přijmeme do naší rodiny a týden na to jsme si Adélku přivezli domů.“
Kolik bylo let Adélce a jaký byl v té době její zdravotní stav?
„V době, kdy jsme si holčičku přivezli domů, jí bylo 10,5 měsíce. K nezrušitelné adopci došlo až později. Ona asi není moc velká povědomost o tom, že nemůžete ihned dávat žádost na soud o zrušitelné či nezrušitelné osvojení. U malých dětí se v době, kdy my jsme miminko přivezli, čekalo s podáním žádosti buď tři měsíce, nebo do prvních narozenin dítěte a záleželo na tom, jak staré dítě žadatel dostal. U nás proběhla adopce v pravém slova smyslu až v červnu 2004. Adélka v době příchodu byla vývojově opožděná. Otáčela se jen na jednu stranu a sotva udržela hlavičku. Vydávala nějaké zvuky, ale jinak nic.“
Zvykla si holčička dobře na svůj nový domov?
„Než jsme přijeli přímo domů, odváželi jsme ještě mojí maminku, která s námi pro Adélku byla, a tak i ukázali první vnouče od nás dědečkovi. Doma na nás čekala Sallinka,v té době víc jak dvou a půl letá slečna jezevčíka. Ta si jí očuchala a to bylo vše. Adélku jsme nakrmili, přebalili, převlíkli a šli na první procházku za mojí sestrou. Ještě ten den se přijela podívat druhá babička a manželův bratr. Bylo to sice hektické, ale na malé nebylo vidět, že by byla ze změny prostředí nějakým způsobem v nepohodě. I první noc v novém prostředí byla bez problémů a velmi rychle se adaptovala.“
Adélce jste se snažila pomoct tím, že jste okamžitě začali cvičit Vojtovu metodu, pomohlo jí to a jaký byl její další vývoj?
„Během necelých 14 dní jsme byli objednáni na rehabilitaci, byť jsme dojížděli do Karlových Varů. Ihned jsme začali s denními porcemi cvičení. Vojtova metoda je sice bolestivá, ale když se správně cvičí, tak se výsledky dostavují poměrně rychle. Adélka začala lézt, sedat si a na to, že jsme jí přivezli ve stavu, kdy nic neuměla, nakonec v roce chodila za ruku. A to mezi jejím příjezdem a prvními narozeninami uběhl jen měsíc a půl. Ze začátku jsme jezdili na kontroly jednou týdně, postupně se interval návštěv prodlužoval, ale to neznamená, že jsme necvičili. Vývoj byl celkem dost skokový. V jednu chvíli zvládla tolik nových věcí a pak se zastavila a my čekali, co se nám podaří nového.“
Lékaři vám tvrdili, že Adélka vše ve svém vývoji dožene, proto jste na základě těchto informací požádali o druhou adopci. Jak jste pochodili?
„Skutečně měla v epikristě uvedenu lehkou mentální retardaci. Když jsme se ošetřující lékařky ptali na budoucí vývoj, řekla nám, že vše dožene, maximálně bude mít v budoucnu nějaké dysfunkce. Proto jsme se rozhodli, že jí pořídíme sourozence, aby nevyrůstala sama. Podali jsme si proto žádost o adopci. I když jsme již jednu měli úspěšně za sebou, čekalo nás stejné kolečko, jen psychotesty byly o něco méně náročnější než poprvé. Spíš byly jen srovnávací či vývojové testy. Když jsme se stali uchazeči, nastalo zase období čekání.
Psalo se září 2005. Manžel tehdy jedno pondělí volal na krajský úřad, jak to vypadá s aktivem. Dozvěděl se, že v nejbližší době určitě ne a ten samý týden v pátek sami volali, že nám vybrali další holčičku. Tak jsme se ten samý den telefonicky spojili s kojeneckým ústavem a po příchodu manžela z práce se jeli podívat na případný přírůstek do naší rodiny. Vzhledem k tomu, že Saša splňovala naše požadavky, začali jsme vyřizovat vše potřebné k převzetí dítěte do péče a 29. září 2005 jsme si přivezli druhou dceru. Už od příchodu Adélky domů tyto dny slavíme jako druhé, tzv. malé narozeniny.“
V roce 2008 jste si podali dokonce třetí žádost o adopci, ta ale byla zamítnuta. Z jakého důvodu?
„Obě dcery byly v té době už starší a my jsme jim chtěli dopřát sourozence v podobě bratříčka. Ani u jedné z předchozích žádostí jsme neměli uvedenu preferenci pohlaví. K té žádosti jsme došli po zralé úvaze i s ohledem na budoucnost, zda se budeme schopni o tři děti postarat, což v současné ekonomické situaci není nejlehčí, a proto je spousta rodin jen s jedním dítětem. Určitou roli v rozhodování hrála i skutečnost přeplněných kojeneckých ústavů. Když jednou tímto procesem projdete, zajímáte se o problematiku blíže. Adélku jsme nechali po nástupu do mateřské školky vyšetřit u psycholožky, která nám dělala veškeré vyšetření v rámci žádostí o adopci, proto jsme jí důvěřovali. Tvrdila nám, že vše ve svém vývoji dožene.
V rámci třetí žádosti udělala vyšetření oběma děvčatům. Aniž bychom byli blíže seznámeni s tím, o jaké vyšetření se má jednat, žádost o adopci nám zamítli na základě Adélčiny hyperaktivity. Nevím, jestli to můžu nazvat vyšetřením. Tehdy se nás psycholožka ptala na nějaké otázky a děvčata si hrála. A tohle jediné pozorování rozhodlo o zamítnutí naší žádosti. My jsme prošli opět jak zdravotně, tak i po psychologických vyšetřeních. Proto jsme podali prostřednictvím Krajského úřadu odvolání na MPSV. Odvolání se začalo řešit a s manželem jsme třikrát navštívili psycholožku v Praze, které byl náš případ přidělen. Vzhledem k tomu, že to bylo v zimním období, po vzájemné dohodě jsme se rozhodli, že stejně nemá smysl nějak pospíchat a s děvčaty pojedeme na vyšetření, až bude lepší počasí. Také volný termín k vyšetření dětí byl až na jaře.“
Nestačila jste se ani odvolat a zjistila jste nečekanou novinku, že čekáte miminko. Bylo to pro vás velké překvapení, a jak reagoval váš manžel?
„Ano, odvolání jsme ani nedořešili. Nemělo to smysl, protože jsem nečekaně po těch všech letech otěhotněla, aniž bych o tom věděla. V té době mi bylo víc jak 35 let. Ptáte se mě na reakci manžela? Zcela upřímně se dnes směji, když vzpomínám, jak jsme oba stáli v koupelně a koukali na těhotenský test. Byl to pro nás šok! Poté, co jsme se vzpamatovali, oba jsme si jen řekli, že doufáme, že bude jen jedno. Manžel je totiž z jednovaječných dvojčat a z jeho i mé strany se dvojčata také objevila, byť v dřívějších generacích. Po návštěvě u gynekoložky mi spadl kámen ze srdce, že miminko je jen jedno a mám celý první trimestr za sebou, aniž bych cokoli tušila. Později jsme po všech genetických vyšetřeních věděli, že je miminko zdravé a bude to další dceruška.“
V září 2009 se vám v porodnici splnil tajný sen. Jak jste pojmenovali další dcerku?
„Anička se narodila 24. září 2009. Je to krásná zdravá holčička. Máme to září nějaké zakleté. Obě dcery přišly do rodiny v září a ona se také narodila v září. V současnosti má za sebou první rok v mateřské školce. Je to živé a zvídavé dítě, které se bojí bouřek. Jak já říkám andílek s čertíkem dohromady.“
Už by se mohlo zdát, že bude mít příběh této rodiny pouze šťastné vyhlídky, opak je však pravdou. Po narození Aničky nastoupila první adoptovaná dcerka Adélka do první třídy a právě tato událost přinesla šokující odhalení – tvrzení lékařů byla mylná a u holčičky se začal rozvíjet zdravotní handicap. Jakými situacemi si rodina musela projít a zda má Adélka šanci na uzdravení, se dozvíte v 2. části tohoto příběhu, který najdete na portále Kulturní servis Puls v pátek 27. září 2013.
Text: Martina Šmejkalová
Foto: Dodal obdarovaný
