Po Řecku jsem si „odskočil“ na několik dní zpátky do Čech, jelikož se ženil nejlepší kamarád. Loučení bylo velmi těžké, protože druhá etapa mé cesty bude dlouhá. Navázal jsem tam, kde jsem skončil, takže jsem nasedl do letadla do Istanbulu. Tam jsem se moc neohřál a hned pátral po busu do Trabzonu. Bylo ale už pozdě večer a nic nejelo, tak jsem musel přestoupit v Samsunu.
Proč jsem jel zrovna do Trabzonu? Protože v Turecku jsem byl před dvěma lety, celé jsem ho projel a v Trabzonu dávají íránská víza za jeden den, oproti ČR, kde to trvá měsíc. Po 11 hodinách strávených v buse, kde celou cestu brečely dvě malé děti a soused mi oslintal rameno, jsem byl rád, že vystupuju. Ale cesta měla i pozitivní stránky věci, jako byla zmrzlina, sušenky, pití a wifina zdarma. V Trabzonu jsem se potkal s Ivetou, která je z Čech, a s ní tu strávil několik dní, poněvadž íránská ambasáda měla 4 dny zavřeno.
Během těch dní jsme stopovali všemi směry a navštívili Sumela monastery, různé pláže a lezli po místních kopcích. V Sumela monastery jsem se neuvěřitelně naštval, když jsem vcházel do toho krásného skalního kláštera a viděl, jak jsou všechny ty úchvatné fresky přečmárané podpisy a různými hesly. Prostě žádný respekt k jiné víře. V tu chvíli jsem měl chuť najít nejbližší mešitu a nechat jim tam dárek pod rohožkou. Musel jsem si dát sušenky na uklidněnou.
Trabzon není nijak krásné ani zajímavé město. V pondělí jsme si přivstali a šli na ambasádu s půlhodinovým předstihem. Bylo tam už 7 lidí. Úředníci byli neuvěřitelně milí a vše šlo rychle a v pohodě. Vůbec jsme nepotřebovali nějaký zvací dopis nebo referenční číslo, jak všude na internetu psali a hrozili, že jestli to nebudeme mít, tak víza nedostaneme. Stačil pas, jedna fotka a 75 €. Vyzvednout jsme si ho měli v pět odpoledne, jenže ten pán nám oznámil v 17:10, že je ještě nedodělali a snad nějak před osmou. Čekalo tu tak okolo 30 lidí. Nejvíc Poláků. Bohužel to narušilo plán dnes odjet busem do Tbilisi, a tak jsme přes couchsurfing našli holku jménem Pelin, u které jsme přespali.
Brzy ráno jsme už byli na dálnici a stopovali směr Gruzie. Šlo to dobře a jeden chlápek byl i vtipnej, obzvláště když vášnivě zpíval tureckou píseň a vylil si čaj mezi nohy. Pak překvapivě sjel z dálnice a zastavil u jednoho krámu, který řekl, že mu patří a venku nám připravil mega skvělou snídani. Po x minutách dalšího stopování nám zastavil pán, jednoho stopaře už vezl. Něco mi říkalo, že ho odněkud znám. Po chvilce povídání mi došlo, že byl taky žádat o víza do Íránu. Jmenoval se Adrian a byl z Francie. Takže už jsme cestovali ve třech.
Pán nás vyhodil kousek od hranic, kde jsme stopnuli náklaďák a seděli jsme vzadu na korbě. To byl úlet a fakt legrace. Adrian přesáhl turecká víza o týden a dostal 150 € pokutu, takže mu moc do smíchu nebylo a ke všemu na gruzínských hranicích bylo tak 500 lidí a skoro 30 minut jsme čekali. Bylo to fajn 6 dní v Turecku, ale vím, že když nebudu muset, tak už sem na sever nepojedu. Teď mě čeká Gruzie, ve které jsem byl před 2 lety a hrozně se tam opět těším.
Na Turecku mi vadily špinavé pláže a umouněná města. Také tu nikdo neumí anglicky, takže se dorozumíváte jen těžko. Na druhou stranu jejich kuchyně je famózní, je tu bezpečno a snadno se stopuje.
Text: Luboš Kováč
Foto: Luboš Kováč
