Mé dobrodružství pokračovalo cestou do Albánie. Ráno jsem vstal brzy, protože dopoledne jsem měl být v Tuzi, což je město kousek od Podgoricy. Nebylo možné zjistit, kdy jede bus, tak jsem jen seděl na zastávce a čekal, až se objeví linka 41.
Po chvilce ke mně přišel pán a ptal se, kam chci jet. Řekl jsem mu to a on se nabídl, že mě tam za 3 eura vezme. Vysmál jsem se mu, že je blázen, jelikož tam jede lokálka za půl eura. Docela koukal, že to vím, a nakonec jsme se domluvili, že mě tam odveze za 1,5 eura. Během pár minut sehnal další lidi a bylo nás v autě pět.
V Tuzi jsem čekal na mladý pár z Česka, Jirku a Jarku, které jsem poznal v Černé Hoře, a domluvili jsme se, že hranice projedeme spolu. Vše proběhlo hladce a my zamířili na jih. Po cestě mě udivilo pár věcí. Na hřbitově bylo desítky ovcí, které tam mezi hroby okusovaly trávu, podříznuté ovce je možné zakoupit na parkovišti a nejpodivnější bylo, že všude jsou jen Mercedesy. Nakonec jsme se ubytovali ve vesničce Velipoja, což je přímořské město, kde bylo ještě prázdno, protože sezóna začínala za týden. Sehnali jsme pokoj pro 3 v krásném hotelu i s klimoškou za 20 euro.
Po snídani jsme jeli do Shkoderu, druhého největšího města v Albánii. Tahle země je plná paradoxů. Na jednom místě se tancuje, na druhém místě se rvou, na dalším hoří popelnice, všude mega baráky, ale především na každém kroku tuna odpadků. A ty jejich silnice? Kolikrát narazíte na díru, do které by se v klidu vešlo tříleté dítě. Ještěže má každý Mercdes.
Nechal jsem se ostříhat za 13 korun a měl k tomu i kafe. Jelikož jsem se večer loučil s Jirkou a Jarkou, zašli jsme do nóbl restaurace na hlavní promenádu na večeři. Dveře nám otevřel číšník a stůl byl nazdobený jak na svatbu. To bude průšvih, pomyslel jsem si, když jsem se kouknul na svý sandále, tričko a kraťasy. Ale číšníci kolem nás lítali, jako bychom byli nějaká významná delegace.
Jirka s Jarkou odjížděli brzy ráno do Barjam Curry a já do Tirany, hlavního města. Už jsem tu jednou byl, a tak jsem věděl, co zhruba očekávat. Po příjezdu se mě ujal chlápek, kterého jsem se ptal, jak se dostanu na turistické informace. Odvedl mě na autobus, a dokonce ho za mě zaplatil. V infu byl neuvěřitelně charismatický pán, který mi dal mapu (špatně okopírovanou, takže byla úplně nanic) a vyslal mě směr Trip hostel. Když jsem vcházel dovnitř, cítil trávu, slyšel elektroswing a viděl hlouček mladých lidí, tak jsem si pomyslel, že tady bude legrace. Byli tu 3 pokoje a každý měl 6 paland. Večer jsme se tak nějak sešli v hlavní místnosti a povídali. Bylo tu 21 lidí a 9 národností. Viděl jsem čůrat hada, koně zvracet, slepou holku chodit po provaze, černocha zblednout, ale takovejhle Guest House nikdy. Původně jsem tu chtěl být jen jednu noc, ale zůstal jsem na dvě, což hovoří za vše.
S mírným zpožděním jsem vyrazil směrem do Beratu. Cesta byla po strašné silnici, vystupoval jsem z busu jak naklepanej řízek a ke všemu lilo jako z konve. Mladý kluk mi nabídl ubytko za 10 euro a prý mě tam i odveze. Sedl jsem tedy kupodivu opět do Mercedesu a jeli jsme. K mému údivu jsem se ocitl v plně zařízeném 2+kk a sám. Měl jsem špičkovej výhled na hrad. Ve 3 přestalo pršet, tak jsem šel na procházku. Staré město je nádherné a protékající řeka tomu dodává šmrnc. Z hradu má člověk město jak na dlani. Večer mi to nedalo a šel jsem na promenádu, abych porovnal, zda to bude stejné jako ve Shkoderu. Promenádovalo se tam úplně nejvíc vyfintěných lidí, kteří se oblékli do toho nejlepšího, co doma měli. Asi místní kultura.
Ráno jsem chytil autobus do Elbasanu a polňačkou se drkotal skoro 3 hodiny. V Elbasanu není možné sehnat spoj do Makedonie jen na hranice. Když jsem se dohadoval o ceně, která by byla kolem 3 eur, a oni chtěli od 12 do 20 eur, nějakej blb mi přejel tranzitem krosnu, kterou jsem měl metr od sebe. Začal jsem řvát. V ruce jsem měl PET flašku s vodou, kterou jsem okamžitě po autě hodil. Lahev dopadla tak nešťastně na zadní okno, že se mu udělal „pavouk" na zadním skle. Řidič vystoupil a řval na mě, tak jsem popadl trekovou hůlku, vyndal kesr a začal řvát taky. Luboši, ty blbče, tohle nedopadne dobře, pomyslel jsem si. Je čas popadnout krosnu a jít. Naštěstí jsem si stopnul pána, který mě hodil na hranice za 2 eura. A odtamtud mě vzal další do 12 km vzdálené Strugy.
Struga je menší městečko, kde jsem poprvé smočil své nohy v jezeře Ohrid. Do stejnojmenného města vzdáleného 15 km jsem se vydal pěšky a po chvíli stopnul místo Mercedesu skútr. To byla jízda! Bez helmy, a ještě s krosnou, ale byla legrace. Tímto zážitkem jsem se rozloučil s Albánií a začalo dobrodružství jménem Makedonie, o kterém zase za týden.
Pozitivem této země byly určitě krásné hory, levné zboží i služby, hezčí ženy než v Černé Hoře a ačkoliv spousta lidí a webů tvrdí opak, je tu bezpečno. Negativní dojem zanechaly především všudypřítomné odpadky, rozmlácené silnice, prakticky neexistující železniční síť a naprostý nedostatek platebních terminálů.
Zajímavosti:
- největší počet Mercedesů co jsem kdy viděl,
- benzín stojí 37 Kč/litr, ale přesto jsou tu ostatní věci až o dvě třetiny levnější nežli u nás (cigarety za 15 Kč, presso 8 Kč, gyros 25 Kč, burek 3 Kč),
- ženy nesmí večer do hospody,
- nikde není centrální autobusové nádraží,
- každý před svým domem nebo obchodem kropí silnici hadicí, klidně i hodiny,
- 1 € je 140 leke; 1 $ je 102 leke (místní měna).
Text: Luboš Kováč
Foto: Luboš Kováč
