Antonín Nešpor zavzpomínal na lidickou tragédii

LidiceOd vyhlazení obce Lidice uplyne letos 70 let. Antonín Nešpor, jehož maminka čelila nejen této tragédii, ale musela okusit i krutost koncentračního tábora, se podělil o své smutné vzpomínky. Prozradil také, jaký je život v Lidicích nyní.


Vydáte-li se v současné době na výlet do Lidic, budete překvapeni, jaká malebná krajina se nachází v místě, kde se v roce 1942 odehrály jedny z nejhorších událostí našich dějin. Kolem se rozprostírají zelené pláně, do výšin se pnou košaté stromy a záhony zdobí barevné květy. Je to zvláštní spojení krásy a tragédie. Co jiného bychom však měli nalézt na místě, kde byla původní vesnice doslova srovnána se zemí. O strašlivých skutcích, které se zde odehrály, může dnes vyprávět už jen stará hrušeň, původní základy Horákova statku, kostela svatého Martina a školy nebo hrstka pamětníků, jež zná podrobnosti z mlhavých vzpomínek dětství či z vyprávění svých rodičů a příbuzných.

Antonín Nešpor přišel při vyhlazení Lidic o třináct členů širší rodiny. Jeho matkou byla Anna Kohlíčková – Nešporová, jediná z rodiny Horákových, která lidickou nešťastnou událost přežila. Atentát na zastupujícího říšského protektora Čech a Moravy obergruppenführera SS Reinharda Heydricha byl uskutečněn 27. května 1942. Posílil český národ na duchu, všichni si byli dobře vědomi toho, že se Německu podařilo zasadit tvrdou ránu. Odplata však byla mnohonásobně vyšší. Začal skutečný teror provázený strachem a nepopsatelnou krutostí. Mnoho lidí bylo mučeno a popraveno. Žízeň po pomstě však neutichala. Německo toužilo po větší oběti a nakonec ji také našlo. Annin bratr, Josef Horák, který bojoval v Královském letectvu ve Velké Británii, byl nacisty obviněn z údajného napomáhání při atentátu.

LidiceO třináct dní později dorazily nacistické jednotky do Lidic a vesnici uzavřely. Její obyvatelé měli před sebou noc hrůzy. Během následujícího dne byli všichni muži z vesnice zastřeleni u zdi Horákova statku v celkovém počtu 173 osob. Ženy byly deportovány do koncentračních táborů, kde 53 z nich našlo svou smrt. Zhruba sedmnáct dětí, které měly „štěstí“, byly dány na převýchovu. Ostatní, dle údajů jich bylo 82, pravděpodobně zemřely ve speciálním vyhlazovacím automobilu na otravu výfukovými plyny. Celá vesnice byla následně srovnána se zemí. Anna Kohlíčková – Nešporová byla v té době ve vysokém stupni těhotenství. Pár dnů na to, co ji gestapo uvěznilo, porodila holčičku. Desátý den po porodu byla odvezena do koncentračního tábora Ravensbrück, svou dceru už ale nikdy víc neviděla. Jako zázrakem se z tábora dostala živá. Stala se tak jednou z lidických žen, které přežily.

Antonín Nešpor měl štěstí, protože přišel na svět až po oné tragické události. Matka mu o jeho sestře hodně vyprávěla. Věřila, že přežila a vyrostla z ní dospělá žena.
„Maminka porodila v tajném útulku u Němců. Měla však neskutečné štěstí, protože měla být hned po porodu zastřelena. Dítě, malou holčičku, jí okamžitě vzali a ta zmizela neznámo kam. Místo zastřelení pak máma putovala do koncentračního tábora. Když se po válce vrátila, chtěla žít v Lidicích, ty už tam ale nebyly. Prozatím tedy bydlela v Teplicích, kde jsem se narodil. Po obnově nových Lidic se tam vrátila. Moje malá sestra se narodila devět dní po vyhlazení vesnice, ale nikdy se nenašla. Maminka celý život věřila tomu, že někde žije a je šťastná. Nikdy totiž nedostala žádnou zprávu o tom, že by zemřela a byla někde pochovaná. Soudně však byla prohlášena za mrtvou, protože se o ní 6 let nevědělo,“ prozradil pan Nešpor a bylo na něm znát, že je dojatý. Svěřil se pak, že on sám také věří, že jeho sestra žije.

Původní Lidice byly srovnány se zemí opravdu důkladně. Prozraďte, co se s tímto územím pak stalo?
„Po válce byla celá severní část obce posetá osením. Koně tam však odmítali vkročit, proto se nakonec na tom určitém místě musela práce dělat ručně,“ nastiňuje Antonín a dodává, že se k této události váže i jeden příběh.

LidiceSoučasné Lidice leží stranou od místa, kde se nacházela původní vesnice. Uvažovalo se, pane Nešpore, někdy o tom, že by se nové základy položily v místě těch původních?
„Byla tu i myšlenka, že se obnažené základy ponechají a postaví se na nich nové domy. Lidické ženy k tomu však nechtěly dát svolení. Tomu se však člověk nemůže divit, neboť by jim bylo asi dost zatěžko žít na takovém místě. Celá obec byla obehnána stromy, které vlastně dodnes tvoří původní hranici. Je to jako jeden velký hrob. Dnešní Lidice stojí stranou oproti těm původním. Po Němcích tu nakonec zůstala jenom studna, hrušeň a klenutý můstek. Ten díky tomu, že byl až za mlýnem, asi ho Němci zapomněli rozbít.“

Do Lidic jsem se už několikrát osobně vypravila, shodou okolností to bylo vždy v období, kdy tam všechno kvetlo a vonělo. Běhal mi mráz po zádech při pomyšlení, jak krásné prostředí je pamětním místem tak hrozné tragédie. Pane Nešpore, Vy sám na tomto místě bydlíte už mnoho let, prozraďte, jaký je zdejší život v současné době?
„V dnešních Lidicích zůstala asi jedna třetina původních obyvatel. Ten zbytek tvoří občané, kteří dům zdědili, nebo si ho koupili. V Lidicích není žádná pracovní příležitost mimo práce v památníku. Z toho důvodu se musí za prací dojíždět, to hlavně do Kladna a do Prahy.“

Starší pán je mou otázkou trochu překvapen, vzápětí si však uvědomí, že je zcela nasnadě a pokračuje v poutavém popisu svého domova.
„V Lidicích se stále normálně žije, vesnice má mnoho svých aktivit – Občanské sdružení Lidice, Myslivecké sdružení, hraje se tam fotbal, město má knihovnu a školku, pořádají se dětské dny a pálení čarodějnic. Občanské sdružení Lidice má jednu velmi zajímavou aktivitu, podporuje památnou hrušeň. Tento strom je pro nás nyní symbolem, že se dá přežít i nacismus. Němci vytrhali všechny ovocné stromy, které se nacházely v zahradách a sadech. Tento jediný pouze zlomili a tím se zachránil.“

LidiceDle slov pana Nešpora totiž nechali Němci zničit nejen veškeré stavby, které se ve vesnici nacházely, ale jejich běsnění podlehly i všechny ovocné stromy ze zahrad a sadů. Důvod byl jednoduchý – poloha Lidic měla být definitivně zapomenuta a podle stromů by bylo možné ji zpětně dohledat. Četa smrti se svého úkolu ujala natolik zodpovědně, že kvůli tomu dokonce o 15 metrů posunula koryto tamního potoka směrem na sever. Strom vysadila Anna Peková s Václavem Vandrdlem, který byl obecním strážníkem. Také Anna patří k těm lidickým ženám, které se v roce 1945 šťastně vrátily z koncentračního tábora. Díky jejímu svědectví a doložené dobové fotografii, víme, že se opravdu jedná o stejnou hrušeň, která stávala poblíž původního kostela.

Proč se podařilo tento strom zachovat, když byly všechny ostatní ovocné stromy zničeny? Hrušeň zachránilo to, že v době srovnávání Lidic se zemí byla pouhým mladým štěpem, který unikl pozornosti ničících nacistů. Další, co ji zachránilo, byl fakt, že byla zčásti zasypána ruinami ze špýcharu. Když se demoloval kostel stojící opodál, urazila jí tlaková vlna korunu. Němci ji proto považovali za zničenou. Strom však nepomřel. Každoročně kvete a má velké zdravé plody.

Antonín Nešpor podal v roce 2006 žádost na Magistrát města Kladna, aby byla hrušeň uznána a vyhlášena za památný strom. Ačkoli musel překonat drobné komplikace, nakonec se mu souhlas podařilo získat. Od 7. srpna 2007 vstoupilo v platnost rozhodnutí, že se jedná o památný strom.

Pokračování rozhovoru s Antonínem Nešporem bude v odpoledním Speciálu.



 



Text: Kristýna Šmejkalová
Foto: Kristýna Šmejkalová





SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:

 

Pro přidání komentáře je nutné se přihlásit pod svým uživatelským účtem.
Pokud ještě účet nemáte, můžete se snadno zaregistrovat zde.

Přihlášení

Anketa

Vánoce 2017 aneb plánujete nějaké kulturní dárky?

Výsledky

Doporučujeme

Splněné přání