V podání zakladatele skupiny Roberta Nabřenského (kytara, zpěv), Martina Vajgla (bicí), Františka Svačiny (klávesové nástroje) a nových členů baskytaristy Tomáše Uhlíka a kytaristy Petera Bindera (kytara) zazněly starší kousky, ale hlavně písně z alba Komedianti se vracejí domů.

Divadlo Dobeška na první pohled vypadá velmi mile, takové malé a útulné. Právě díky těmto vlastnostem se ale ukázalo jako ne právě účelné. V sále se zvukovými vlastnostmi školní tělocvičny se místy zvuk až nepříjemně tloukl, nejobyvatelnějším koutem se proto stal přilehlý bar s točeným Bernardem ve skle.

Výběr skladeb byl povětšinou spíše plouživého charakteru, o to více publikum ocenilo, když to pánové na pódiu rozbalili víc, takříkajíc po rockersku. Skladbu „Když bozi zestárnou“ si užila jak kapela, tak publikum. „Jste nejlepší,“ znělo do bujarého potlesku.

„Zajíc a koza“ pak účinek umocnila, když konečně roztančila doposud neurčitě se pohupující a přešlapující fanoušky. Když odbila desátá hodina, kapela se s fanoušky rozloučila. Diváci se ale nevzdali lacino a bouřlivým jásotem si vymohli dvojí přídavek.

Vltava zřejmě skutečně zaujímá své zvláštní místo na slunci hudebního světa. Ačkoliv se nemusí zamlouvat všem, některé její písně se přesto dotknou každého. V době nákladných koncertů plných světel a efektů skupina ukázala, že je možné fanoušky získat i udržet prostě jen hudbou, a to bez zbytečného pozlátka a příkras.