Byla středa 16. března, zamračený předjarní večer. Před pražským Lucerna Music Barem čekaly stovky lidí. S Marcelou jsem se znal zhruba měsíc, ale lásku ke skupině Mňága a Žďorp jsme sdíleli, kromě té vzájemné, společně. Pronikli jsme do davu natěšených fanoušků a zažili krásný večer plný zábavy a skvělých písniček.
Frontman kapely Petr Fiala zakládal Mňágu v roce 1987. To já jsem byl ještě malý kluk a Marcela se teprve narodila. Ovšem i po více než dvaceti letech nás tahle parta původem z Valašského Meziříčí náramně baví. Třebaže jsme se s ní oba seznámili až někdy na přelomu století, všechny písničky máme dobře naposlouchané.
Nedočkaví příznivci se do sálu vřítili už lehce po dvacáté hodině a my byli mezi nimi. Dali jsme si na baru drink a povídali si. Najednou mi někdo zaklepal na rameno. „Nazdar draku,“ řekl Vojta, kamarád ze základní školy. Dlouho jsem ho neviděl, ale na koncertu Mňágy se vždycky bezpečně potkáme. „Ahoj, tak zase stejné místo, stejné obsazení, co?“ Zmohl jsem se na pravdivou odpověď. „No, až tady na slečnu.“ Vojta si všiml, že mi od poslední akce přibyla po boku půvabná bytost opačného pohlaví. „Jasně, promiň, to je Marcela,“ představil jsem svou přítelkyni. Potřásli si rukama, Vojta se šibalsky usmál a odešel. „Tak se měj,“ zavolal ještě.
Čas plynul, a i když některým lidem už čekání připadalo dlouhé, všem bylo jasné, že se vyplatí. Lehce po půl desáté se už dost zaplněný prostor Lucerna Music Baru dočkal. A tradičně vše odstartovala „Písnička pro tebe“. Usmál jsem se na Marcelu a oba jsme věděli, pro koho že to má být. Pak Petr Fiala natěšené publikum pobavil, když řekl: „Škoda, že se musíme tak brzo rozloučit, už je celkem dost hodin. Poslední písnička, kterou zahrajeme, se jmenuje Magnet.“ Všichni jsme tenhle starý, i když pořád dobrý, vtip znali. „Magnet“ naopak teprve všechno odstartoval. Při dalších dvou skladbách „Myslel jsem si, že je to láska“ a „Miluju!“ jsem Marcelu objal a jemně ji tiskl k sobě.
„Pokračujeme vypůjčenou patetickou písní mistra scrabblisty,“ pronesl lídr kapely před hitem Jarka Nohavici „Těšínská“. Skladbu „DJ Loutna“ pak věnoval hip hopové kapele Prago Union. Já se začal prodírat davem dozadu, abych přinesl další drinky. Ten největší zápřah nás totiž ještě čekal a v sále začínalo být horko. „Je jaro a karty jsou rozdané a země voní, a nic už nikdy nebude takové jako loni,“ zpíval dav s kapelou a bylo nám nádherně.
Starší písně se střídaly s novými, a tak mohl „Optimista“ klidně navázat na „Zloději života“ a „Na stanici polární“ nahradit „Ve 4 ráno“, třebaže bylo teprve jedenáct večer. U „Matahari“ už zpíval celý sál a při hitu „Hodinový hotel“, který Fiala dalším svým vtipem ohlásil jako úplně novou píseň, se navíc všichni rozskákali. Atmosféra byla po celou dobu vynikající a mě nejvíc těšilo, že Marcela se pořád směje a večer si užívá.
Koncert gradoval u skladeb „Spaste svoje duše“, kdy šel na závěr bubeník Pavel Koudelka dopředu zpívat a za bicí se posadil sám Fiala., ale i u „Nejlíp jim bylo“ a „Made in Valmez“. Kapela sklidila velký bouřlivý potlesk a publikum si vynutilo přídavky. Ty přišly v podobě písní „Dutý ale free“ a „I cesta může být cíl“. Pak zůstal na pódiu jen lídr Mňágy a přidal ještě bonus „Chtít chytit vítr“, během něhož se vrátil zbytek skupiny. Večer to byl vskutku překrásný. Políbil jsem Marcelu a ještě jednou pořádně zatleskal kapele. Ta dokázala, že i když zrovna nemá nic nového, dokáže Lucerna Music Bar naplnit a potěšit početné pražské publikum. I taková cesta může být vlastně cíl, kterým je pobavit a zanechat hezký zážitek.
FOTOGALERIE Z KONCERTU ZDE
Text: Pavel Urban
Foto: Jakub Urban
