Posuďte sami – výstava fotografií z Jacksonovy návštěvy v Praze, obrazy z pobytu na ranči Neverland vytvořené českou výtvarnicí nebo vystoupení osobností jako je Jitka Zelenková či Vladimír Hron. To vše protkané tanečními výstupy inspirovanými Jacksonovou tvorbou. Smutné výročí odchodu pěveckého idola alespoň symbolicky konvenovalo s jeho tvorbou, bylo nevšední a pestré.

Každý, kdo prošel v podvečer kolem Divadla Hybernia, nemohl nepostřehnout, které osobnosti patří onen večer. Lidé ve stylových kloboucích, trička s nápisy připomínající krále popu nebo rovnou zpěvákovi dvojníci. A nezbytnost tvořila bílá rukavice. Ta dokonce představovala tzv. povinný dress code akce a kdo ji neměl, dostal ji od pořadatelů. Proč? Organizátoři tak chtěli symbolicky sjednotit všechny fanoušky, kteří dorazili. Právě bílá rukavice totiž představovala jeden z doprovodných artefaktů, které Jackson používal při svých vystoupeních. Ti, kteří si přinesli svou vlastní, dokonce věrně zkopírovali Jacksonovu nejpoužívanější variantu, posázenou blyštivým štrasem.

Jacksonovy vazby na Čechy i retrospektiva jeho tvorby
Večer zahájila vernisáž výstavy, která se vztahuje k osobnosti slavného zpěváka. Tu představila Daniela Kartáková ze sdružení Heal The World, která stojí za celým nápadem uspořádat večer „Tribute to Michael Jackson“. Jak dlouho jí trvalo, než připravila celou akci? „Popravdě řečeno to trvalo zhruba ten rok, co Michael Jackson zemřel. První co mě napadlo, bylo uspořádat výstavu vlastních děl, protože jsem sochařka, ale zrovna jsem měla období, kdy jsem toho moc neudělala. Tak jsem kontaktovala další lidi, kteří mají k Michaelovi určitý vztah. No a úplná náplň výstavy byla známá asi až letos v březnu,“ říká Kartáková, která je rovněž autorkou návrhu pomníku Michaela Jacksona, který by měl stát na Letné v Praze.

Když Daniela Kartáková uspořádala večer a navíc se podílí i na návrhu pomníku na Letné, nelze se nezeptat, jaký má ona vztah ke králi popu. „Já jsem dřív hudbu moc neposlouchala, takže jsem ani Michaela moc neznala. Jen jsem tu a tam o něm zaregistrovala nějaké, nejčastěji bulvární zprávy v médiích a myslela jsem si o něm, že je podivín. Po jeho smrti jsem ho ale začala poznávat blíž a uvědomila jsem si, že to byl člověk, který v sobě měl obrovskou sílu, která dala a vlastně ještě pořád dává něco tomuto světu. Navíc v našem českém prostředí, kdy si třeba politickou situaci raději zlehčujeme humorem, než aybchom něco řešili, je možná potřeba přinést sem takovou sílu,“ dodává Kartáková. A čím se na výstavě, která bude instalována v Divadle Hybernia do 29. srpna 2010, můžete pokochat?

Předně si připomenete zpěvákovu návštěvu v Praze. Tu vám zprostředkují velkoformátové fotografie Marka Smejkala ze zahajovacího koncertu turné „HIStory“, jenž se konal v září 1996 na pražské Letné, nebo se podíváte fotografickou čočkou Jiřího Jírů na Jacksonovu návštěvu na Pražském hradě. Spatříte také návrh pomníku a další zpěvákovy busty. Opravdový bonbonek ale představuje dílo malířky Heleny Kadlčíkové. Opravdu věrní fanoušci vědí, o koho jde, ale širší veřejnosti už není úplně známo, že tato výtvarnice pobývala pár měsíců na ranči Neverland. I s Michaelem Jacksonem. Jak se k němu dostala? „Právě přes ty moje obrazy,“ směje se a pokračuje: „Ukázala jsem mu nějaké své výtvory a on řekl, že se mu líbí a ptal se, kolik za to chci. Já jsem mu ale odpověděla, že to vyměníme za návštěvu na Neverlandu. To je zkrácená verze, protože pak trvalo asi dva roky, než se ta návštěva uskutečnila, ale splnil to.“ Když už hovoříte s někým, kdo se dostal do tak těsné blízkosti Michaela Jacksona, nedá vám to a vyzvídáte dál.

„Je to kulturní šok. Protože najednou vidíte toho známého člověka z druhé strany. Bylo to zvláštní, ale hrozně příjemné, přátelské a rodinné prostředí. On byl sice obklopen lidmi, kteří se o něj starali a v podstatě tam pracovali pro to, aby mu byli kdykoli k dispozici, ale on se nad ně nepovyšoval a už vůbec s nimi nejednal špatně,“ říká Kadlčíková a pokračuje o tom, jak se zpěvák choval v soukromí: „Byl opravdu plachý člověk, který, když mu přijela návštěva, tak třeba nechodil kuchyní, ale šel venkem a přitom se schovával za keříčkama, aby ty lidi nemusel potkat, když zrovna nechtěl. No a co se týká vzhledu, tak to moc neřešil, protože doma už měl nějaký bližší kruh lidí, takže chodil bez make – upu, bez roušky a nejčastěji v pyžamu.“ Na závěr se ještě seznámíme s tvorbou autorky a rovnou se zeptáme, které její dílo měl Jackson nejraději. „AFRICA IN ME, to je vlastně jeden z mých posledních obrazů, které viděl a možná ještě LORD. Jsou tu i další obrazy, které si ještě zamluvil, ale pak měl kupovat dům a ještě řešil jiné věci, tak se to nakonec protáhlo,“ sděluje žena, jejíž obrazy si Jackson zamiloval, ale ty poslední už nestihl koupit.

K úplnému zahájení večera už zbývalo jen nakrojit obrovský dort, na jehož vrcholu symbolicky ležel bílý klobouk s černou stuhou.  Poté se přes druhé patro, kde pokračuje výstava artefaktů spjatých s králem popu – koláže fanoušků, flakony s parfémy, desky, MC kazety nebo hračky - diváci přesunuli do sálu, kde pokračoval nabitý program.

Důstojný hold vzdaly Jacksonovi hlavně děti
Na promítacím plátně zazněly první tóny písně Earth Song, načež diváci bouřlivě reagovali výkřiky typu „Michael! I love you!“. Symbolicky tak na chvíli ožila legenda. Stejně jako v klipu, kdy se vše mrtvé a zničené znovu obnovuje. Moderátor večera Miroslav Šimůnek pak upozornil na poselství, které tu Jackson zanechal a vzpomínku odlehčil vtipem, ve kterém vypráví o setkání Michaela Jacksona s hotelovým uklízečem. Ten mu prý vyprávěl: „Michael, you´re King of pop but I´m king of mop!“ Od slova mluveného se ale hbitým tanečním krokem přešlo k hudbě. Nejprve si všichni připomněli mezní roky Michaelovy kariéry, což samozřejmě zahrnovalo i jeho působení v Jackson 5, takže se na pódiu sešli tanečníci nejmenší i ti starší. Ostatně tanec a písně (nejčastěji Jaksona samozřejmě) tvořily podstatnou část galavečera.

Představili se zde nejen profesionální tanečníci jako třeba skupina „IF“ pod vedením známé tanečnice Quaši, ale také děti z dětských domovů v Dolním Lánově a Horních Počernicích či vozíčkáři, kteří předvedli divadelní performanci. Většina těchto účinkujících právem sklidila potlesk ve stoje, protože atmosféra spojená s precizním podáním diváky utvrdila v tom, že odkaz krále popu mezi námi existuje.

Se svým vyznáním obdivu k idolu ale přišly i známé osobnosti. Zpěvačka Jitka Zelenková zavzpomínala nejen na Jacksona, ale také na jeho producenta (a jazzmana) Quincy Jonese, který měl asi největší podíl na zpěvákově úspěchu. Přišel Petr Kotvald, který zazpíval pár písní, mezi nimi i „Doufám“, jejíž originální melodie patří jednomu z Jacksonových songů a se svou humornou troškou přispěl i Vladimír Hron, který diváky pobavil už jen tím, jak přišel oblečený. „Šel jsem náhodu kolem,“ vysvětloval letně oblečený Hron a dodal, že Michael byl tak bezprostřední, že by určitě přišel taky tak odděný. Speciální host přijel až z Belgie. Francois Glorieux zde zahrál několik tklivých songů, které přehrával i samotnému Jacksonovi. A došlo i na vzpomínku. „Michael byl citlivý člověk, když jsem mu hrál tak také plakal. Jednou se mě zeptal, jestli žije moje matka. Odvětil jsem mu, že zemřela před pěti měsíci a on mi řekl, že teď se dívá z nebe a je šťastná, že jsme se potkali.“

Celý program sledoval i duch Jacksona – loutka, ke které někteří fanoušci pronesli svá vyznání. Nejčastěji padala asi tři. Mám tě rád, byl jsi inspirací a díky. S těmito slovy a písní We Are The World se organizátoři akce rozloučili s diváky a připomněli jim, že na pomník Michaela Jacksona se koná sbírka, protože tím tak každý přispěje k Jacksonovu odkazu. Ti energičtější návštěvníci se však ještě přesunuli na afterparty do Retro Music Hall, kde zněla opět Jacksonova hudba, promítaly se tu scény z jeho života a drinky se pro tento večer jmenovaly Billie Jean, Thriller, nebo Smooth Criminal.