Populární česká hudební skupina Wanastowi Vjecy vydala loni na podzim album LETÍME NA WENUŠI a během dubna a května jí čeká k této desce velké turné. Kromě devíti zastávek po celé České republice odehraje kapela také tři koncerty na Slovensku. V rozhovoru pro Kulturní servis Puls hovořili její členové nejen o blížícím se turné, ale také o historii či současné politické i hudební situaci.
Zdá se, že Wanastovky zažívají další vlnu, kdy se o nich opět hodně mluví a píše. Od podzimu roku 2010 už sice v kapele není zakládající člen P.B.Ch., ale zase přišli ti staronoví: bubeník Štěpán Smetáček a baskytarista Radek Havlíček (ten z důvodu pracovního vytížení kolem turné na rozhovoru nebyl). Tato dvojice doplnila frontmana Roberta Kodyma a kytaristu Tomáše Varteckého.
„STŘEDNÍ HALY JSME VYBÍRALI ZÁMĚRNĚ“
V jaké fázi příprav na turné se nacházíte? Už je znát třeba nějaká nervozita?
Štěpán Smetáček (ŠS): Spíš se těšíme, než, že bychom byli nervózní. Já už bych hrál, ale teď jsme ve fázi bujarého zkoušení. Radek, náš basista a produkční v jedné osobě, je trochu na větvi z toho, že je to s těmi přípravami tak tak, ale to se nás ostatních zas tak netýká.
Jak často v poslední době zkoušíte?
Tomáš Vartecký (TV): Každý den, ono už si nejde moc vybírat, když to začíná za nějaké tři týdny. Lepší je být přezkoušený, než cítit, že člověk něco zanedbal. Ale je pravda, že koncert stejně nazkoušet nejde, tam je to pak o něčem jiném.
V čem je letošní turné speciální, na co byste diváky nalákali?
TV: Je speciální v tom, že vůbec nějaké takové větší turné je. Že se do toho někdo pustil, i když od začátku všichni říkali, že to je blbost. Bude tam velké pódium, s velkými světly, prostě parádní show. Také videoprojekce bude dobře propracovaná, jako to bývá běžné u zahraniční produkce. Takové věci už si dneska každý nemůže dovolit.
Bylo složité sestavit playlist pro koncerty? Jaký bude poměr starších a nových písní?
TV: Ten playlist se pořád ještě sestavuje. Některé písničky tím sítem projdou, jiné ne. Takže hotový bude asi až těsně před začátkem turné.
ŠS: Počítají se také hlasy fanoušků, kteří měli možnost se vyjádřit, jaké skladby by chtěli, abychom zahráli.
TV: No a některé písničky tam chybět zkrátka nemůžou, to je jasné. Každý koncert by měl trvat tak hodinu a půl, takže se během něj dá zahrát tak dvacet věcí, což si myslím, že je až až.
(Přichází frontman kapely Robert Kodym.)
Podle čeho jste vybírali jednotlivá místa? Středně velké haly ve větších městech byl záměr?
TV: Ano, je to myšlené tak pro dva až tři tisíce lidí a zároveň, aby se nám tam vešla všechna ta technika. Prostě jsme nechtěli jet třeba kulturní domy. Ale právě takovýchto prostorů, co jsme chtěli, u nás zase tak moc není.
V kalendáři turné jsou zařazeny také tři koncerty na Slovensku. Tyto zastávky jste přidali na základě zájmu fanoušků ze Slovenska?
TV: Přesně tak, my tam máme opravdu dost fanoušků, až jsme trochu překvapení, že si to po těch letech všechno pamatují. Ale ono je to zakořeněné asi také v tom vnímání slovenských lidí, že na ta známější jména nezapomínají. Když se pro ně někdo stane ikonou, tak ho uznávají pořád.
ŠS: Bratislava je dokonce jediné místo z toho turné, kde se měnil prostor z menšího na větší.
Robert Kodym (RK): Prostě nás tam umějí poplácat po zádech ještě lépe než v Čechách. Říká se tomu být populární i v zahraničí.
A jakou vůbec čekáte skladbu publika na koncertech? Vaše písně už určitě zná několik generací.
RK: My jsme starší a starší a přijde mi, že publikum je mladší a mladší. Ale na nás asi vždycky chodily tak nějak všechny generace. Každopádně mám pocit, že nejsilnější je věková kategorie tak od patnácti do pětadvaceti.
„ZASE PŘIJDE NĚCO NOVÉHO“
Roberte, když se ohlédnete do historie kapely, jak byste charakterizoval tu současnou situaci v ní?
RK: Já jsem takhle spokojený a nadšený ještě nikdy nebyl. Těžko se to porovnává s tím úplným začátkem, kdy jsme byli mladí kluci, co pobíhali po Praze a jezdili s kytarami v tramvaji. Ale my jsme vlastně nevznikli jako kapela. S mým kamarádem P.B.Ch. jsme dostali nabídku od Vládi Kvasničky, abychom udělali hudbu do filmu. Takovou, aby byla původní česká a punková, což jsme udělali. Ale nic jsme vlastně neplánovali, až když se ty nahrávky z filmu začaly šířit, tak nás oslovovali, abychom začali hrát. Ale nějaké velké plány a ambice jsme jako kapela neměli. A když to porovnám se současností, tak rozhodně ty velké plány a ambice máme. Navíc jsme v takovém stádiu, že jsme už vyzráli a zmoudřeli, takže se mezi námi těžko budou dít takové ty postpubertální souboje.
Na vašem novém albu máte i písničku „Sereblity“. Je namířena přímo proti někomu, nebo něčemu?
RK: Ta píseň je poskládaná z věcí, které jsme s kamarády řešili tak v páté až sedmé třídě na základní škole. Je to takový propletenec metafor z toho období. Tenkrát jsme ale neznali slova celebrita a showbusiness, takže tehdejší zážitky konfrontuji s tím dneškem. Také jsem se zamýšlel nad tím, že tehdy byly takové sorty lidí jako taxikáři, řezníci, veksláci, štětky a zelináři. A tyhle stejné typy a povahy jsou i dnes, jen se jim říká celebrity.
Zároveň se dá říct, že s vývojem kapely mapujete polistopadový vývoj naší země. Jak jste spokojení se současnou společenskou situací?
RK: Jsem spokojený, že tady nepanuje komunismus, ani nacismus, že tady neumírají lidé hlady. Můžu si stěžovat na to, že když si jdu koupit sýr, tak místo toho, abych si ho rovnou koupil, tak mi to trvá, než si vyberu z těch mnoha druhů. Ale když si uvědomím, že žiju tady, ne někde v Súdánu, tak pak raději držím hubu.
A jaké je u nás prostředí pro muzikanty?
RK: Já mám to srovnání, že jsem se snažil být hudebníkem i za vlády doktora Husáka, ale teď mi to jde lépe. Jsem rád, že jsem v ten pravý okamžik přišel na to, jaké to je roztáhnout křídla a volně letět. A není tady žádný zlý cenzor, co mi chce zkazit a zakázat písničku či změnit text. To je, jako bych byl třeba malíř a občas přišel nějaký debil a něco mi tam přemaloval, aniž by věděl proč.
Ptal jsem se na situaci spíše politickou, ale jaký máte názor na naši současnou hudební scénu?
ŠS: Já mám pocit, že mnohé mladé kapely, co jsou běžně ke slyšení, jsou dost nenápadité. Spíš jim jde o to, aby zněly jako jejich vzory. A je to plytká hrůza, co se tady děje. Ale možná, že si až přehnaně vážím vystupování z davu.
RK: Mně připadá, že ta mladá generace je do určité míry oprávněně zhnusená z toho, co se tady děje. Že se někteří stydí za to, že se narodili v Čechách. Díky různým vzorům a vlivům ze západu se pak odvracejí od těch tuzemských autorů a nehrozí tady moc nějaké vlastenectví v tomhle směru. Spousta lidí jde pryč, studuje a chce pracovat a žít v zahraničí. Ale jak to tak v historii chodí, tak vždycky po nějaké době přijde něco nového. A pokud lze v české kotlině najít nějaké hodnoty, tak je lidé zase nalézat budou. A mezi ty kulturní hodnoty tady patříme rozhodně i my, takže kdo si nás najde, tak nebude litovat.
A co tedy může přijít? Dá se to nějak charakterizovat?
RK: To nevím, teď možná v tom roce 2012 nějaký malý konec světa, ale pak to zase bude pokračovat. Musíme být optimisti.
V roce 2007 vyšla kompilace k dvaceti letům existence kapely. Chystáte něco i k pětadvacetinám?
RK: To zatím ne. Sice jsme se o tom nějak bavili a lítá vzduchem heslo ‚Čtvrtstoletí Wanastowek‘, ale my se teď plně koncentrujeme na přítomnost, tedy hlavně na tu šňůru.
Loni na Andělech proběhlo velké setkání členů Lucie, posunulo se to někam, že byste se třeba domluvili na nějakém koncertu?
RK: Já si moc přeju, aby skupina Lucie někdy udělala nějaké koncerty, ale v době, aby to nepřekáželo Wanastowejm Vjecem, takže teď to není aktuálně v plánu. Až ten čas přijde, tak si myslím, že se domluvíme.
Text: Pavel Urban
Foto: Marta Dlouhá
