Žánr, do kterého jste se pustili, není v Čechách úplně běžný. Jak byste ho vlastně definovali. Je to horor, thriller nebo co přesně?
T. Houška: „Žánr se během vzniku filmu posouval. Zpočátku jsem tomu říkal horor – protože já jsem vyrostl na generaci hororů, ve kterých šlo o strach, o zajímavé pointy. Ale když dnešnímu publiku řeknete „horor“, představí si krvák typu Saw.“

Š. Voržáček: „Labyrint je mystery thriller. Hrajeme v něm s mystickými věcmi, se strachem z něčeho, co není vidět. Trochu nás překvapilo, že během pracovních projekcí reagovaly na Labyrint nejlépe ženy.“

Jak jste si vybíral herce?
T. Houška: „Přípravy filmu trvaly dlouho. Scénář jsem napsal už v roce 2004 a v roce 2008 se zdálo, že bude možné film reálně natočit. Velký zlom nastal ve chvíli, když jsem se sešel s Lucií Vondráčkovou, dal jsem jí scénář, a ona souhlasila, že do toho půjde. V té chvíli jsem začal hledat představitele dalších rolí. Ona sama mi doporučila Honzu Zadražila. Mary Coronado jsem hledal velmi dlouho a složitě, v Česku i v zahraničí, protože jsem měl jasnou představu o tom, co to má být za slečnu.“

Proč jste se vůbec rozhodli točit podzemí v reálném prostředí znojemských katakomb? Nebylo by jednodušší natočit vše v ateliéru?
T. Houška: „Jednodušší by to určitě bylo a v rámci dotáček jsme také v ateliéru točit zkoušeli. Na place to vypadalo velmi dobře, ale téměř všechno z toho, co jsme v ateliéru natočili, spadlo ve střižně do koše. Na herce to totiž nepůsobilo tak jako atmosféra podzemí. Jeho genius loci je totiž naprosto nenapodobitelné, je nemožné ho nakašírovat. Je to v jeho nepravidelnosti – skutečné podzemí je tisíckrát přestavěné, překopané, má zazděné vchody a jiné zas probourané na nových místech, nepravděpodobná schodiště, je tam voda, bahno...“

Komplikované natáčení v podzemí herecký kolektiv a štáb spíš stmelilo, nebo naopak rozdělilo?
T. Houška: „To prostředí bylo hodně stísněné, adrenalinové. Ukázaly se v něm charaktery jednotlivých lidí. Nějaká část štábu se hodně sblížila, někteří byli naopak naštvaní a otrávení, v nepohodě z toho, že s tím takhle nepočítali. Bylo to složité, a těžké. Nemůžu říct, že bych to znova nedělal. Ale hodně bych si to rozmyslel.“

Š. Voržáček: „Při každé tvorbě hraje svou roli řada neznámých, které pak žijí svým vlastním životem. Třeba i stresující atmosféra při natáčení. Jde o to, vzít si z těchto komplikací to, co je pro diváka dobré a zajímavé. I díky nim má film svůj osobitý švih. To je něco, co se snad ani nedá naplánovat.“

Připravoval jste herce nějak na pobyt v podzemí?
T. Houška: „Měli jsme zkoušky v normální místnosti, ale při natáčení se ukázalo, že to bylo zbytečné, protože přímo na místě v podzemí to v nich vyvolávalo úplně jiné pocity. Najednou se jim nechtělo říkat to, co bylo ve scénáři. Snažili jsme se to posunout, aby to rezonovalo s emocemi, které v nich to prostředí probouzelo.“

Možná právě díky tomu působí atmosféra Labyrintu autenticky.
Š. Voržáček: „Víte, co se říká. Když je natáčení obrovská pohoda, výsledek pak často postrádá šťávu. A naopak. V tomto ohledu bychom mohli mít výhodu, například natáčení v ulicích Prahy bylo občas téměř guerillové.“

Váš film přináší poněkud jiný pohled na starou Prahu, než jsme zvyklí: zespoda....
T. Houška: „Je to opravdu zajímavý rozměr pražské mystiky. Zajímavé je na tom ostatně i to, že každému z nás, kdo bydlí v širším centru Prahy, se může stát totéž: sejdete do sklepa a najdete v něm vchod do labyrintu.“

Finální podoba filmu se rodila až ve střižně. Nakolik se liší od té původní, kterou jste měl před očima při psaní scénáře?
T. Houška: „Během toho postupu vznikly čtyři odlišné verze střihu od čtyř různých střihačů. Až když jsem viděl tu verzi, kterou nastříhal Marek Bureš, řekl jsem si: „To je ono, to jsem chtěl natočit.“ Trefil se do mé původní idey Labyrintu.“

Š. Voržáček: „Ale to si ale může dovolit právě takto nezávislý druh projektu, protože to je absolutně nestandardní způsob výroby filmů. Cesta hrát si hodně s natočeným materiálem ve střižně se vyplatila, protože výsledný film je velmi autentický, má jednoznačně definovanou atmosféru, navazuje na to i velmi neobvyklá hudba, dotvářející pocit napětí. Ústřední pocit je postaven na archetypálním strachu z neznáma, ze tmy. Strach člověka jdoucího sám v noci lesem. Jste v pohodě, dokud se poprvé neotočíte. A jakmile se poprvé otočíte, už se budete otáčet pořád a budete velmi výrazně zrychlovat.“

Lucii Vondráčkovou Labyrint představuje ve zcela nové, neobvyklé podobě. Jak byste její roli popsali?
T. Houška: „Do příjemné holky má hodně daleko (smích). Je to žena, která využívá svého okolí, manipuluje s kluky pomocí svých ženských předností, má určité informace, které nikomu nesdělí a všechny tím vystaví značnému nebezpečí. Je to naprostý protiklad Kiary, která do filmu vnáší klasický ženský element.“

Jak Lucie reagovala v krizových okamžicích během natáčení?
T. Houška: „V podzemí reagovala jako naprostý profík. Byla tmelem hereckého kolektivu. Ze všech herců snášela to drsné prostředí nejlíp, i když fyzicky byla úplně na dně a občas jí viditelně nebylo do smíchu, ale vždy se s ní dobře pracovalo a nedala na sobě nic znát. Je to holka do nepohody, na kterou byl vždy spoleh. A nejen v podzemí. V jednu chvíli od roztočeného filmu odstoupil jeden z producentů a řekl, že odchází a ať mu vrátím deset milionů. Lucie mi řekla: „To doděláme, já ti s tím pomůžu.“ Ve chvíli, kdy přemýšlíte, jestli se náhodou nemáte zastřelit, je to cenná informace o druhém člověku.“


Text: Pragagency
Foto: Pinot film