Šestačtyřicetiletý rodák z Buenos Aires Gaspar Noé je známý svým osobitým přístupem ke kinematografii. Nebere si servítky a jeho předchozí snímky jako „Sám proti všem“ či „Zvrácení to dokazují“. Jeho videoklip „Protége-Moi“ pro hudební skupinu Placebo dokonce nebyl kvůli své sexuální otevřenosti nikdy vysílán. V novém filmu „Vejdi do prázdna“ se opět prezentoval tvrdou realitou a přibližuje publiku přes filmové plátno situace, kterých by se většina režisérů velmi bála.

Hlavní linií příběhu je vztah sourozenců Oskara (Nathaniel Brown) a Lindy (Paz de la Huerta), kteří si po smrti rodičů při autonehodě slíbili, že už se nikdy neopustí. Když Oskar pozve svou sestru do Tokia, aby už byli navždy spolu, začnou jejich životy nabírat na nebezpečných obrátkách. On dealuje drogy, ona pracuje ve striptýzovém baru a noční Tokio plné blikajících neonů jim poskytuje spousta zážitků.

Při jedné z policejních akcí je však Oskar zastřelen, a jelikož chce dodržet svůj slib, pohybuje se po světě prostřednictvím svého ducha a dává pozor na Lindu. Realita je však dosti proměnná a nahlížena v propojení hrdinova normálního a přechodného stavu pozměněného vědomí. V něm se navíc mísí přítomnost se vzpomínkami a sny. Za mnohé stavy však mohou také drogy a Noé se snažil divákům přiblížit, jak se lidé pod jejich vlivem chovají přímo přes „oko“ Oskara.

Už úvodní dvouminutový blok titulků plný blikajících barevných jmen, doprovázený energickou až psychedelickou hudbou, zanechá v obecenstvu tak silný zážitek, že bych se nedivil, kdyby někteří lidé rovnou ze sálu odešli. Následujících téměř dvě a půl hodiny vás totiž čeká tolik podobných tvrdých nárazů a dech beroucích okamžiků, že byste si měli raději následující den v práci vzít volno. Pokud však tedy nejste zvyklý na desetiminutový výlet na tripu v zajetí transu, nebo dvacetiminutový blok otevřeného sexu na všechny způsoby. Jestliže tohle není váš každodenní chlebíček, pak se obrňte odolností, nebo raději tento Noého výtvor, který byl nominován na Zlatou palmu na festivalu v Cannes, vynechejte. Že je film přístupný už od patnácti let, mě upřímně řečeno trochu děsí.