
Sedláček zastupuje vlnu mladších režisérů, kteří se snaží nabízet filmy trochu jiného ladění. Už jeho předchozí snímky „Pravidla lži“, „Muži v říji“ a „Největší z Čechů“ sklízely úspěch u specifického publika. Novinkou „Rodina je základ státu“ se malinko přiblížil mainstreamovým divákům, ovšem jeho rukopis je znovu velmi čitelný a především výtečný.

Ten musí vymyslet, jak se s nelehkou situací srovnat sám a především, jak na vše připravit svou nic netušící rodinu, tedy ženu (Eva Vrbková) a dvě malé děti. Pro Libora je rodina vším a pro její blaho se nechal zlákat i za povolené hranice. Jediným východiskem ve strachu je pro něj útěk. Naloží tak své blízké do auta a vyrazí s nimi na jižní Moravu, kde se chce schovat před vyšetřovateli. Tam potkají své staré přátele, kteří žijí klidný život na malém městě. Postupně se tak testují charaktery, vztahy, city a další lidské stránky, jež se v dramatických situacích mohou zjevovat v nečekaných podobách. Ovšem na rozdíl od reality, nespí v tomto případě ani policie.

Vtip a ironie však snímku rozhodně nechybí. Stejně jako řada roztomilých nápadů a gagů. Slivovice v kanistrech konzumovaná z okurkových zavařovaček, noční hlášení ve vesnickém rozhlase či akustická skulptura Krištofa Kintery, to všechno obohacuje film vskutku netradičně. A je toho mnohem více. Jen titulní píseň Lenky Dusilové, puštěná hned v úvodu, je slušně řečeno omyl. Sedláček každopádně přinesl kvalitní dílo, které by mělo být ozdobou nejen letošní tvorby tuzemské kinematografie.
Text: Pavel Urban
Foto: Bontonfilm
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:
Co nabídnou kina v říjnu?
Podle nového filmu Kamarád taky rád
Do kin míří Letecké legendy 3D
Saxána a Lexikon kouzel: Špatně namíchaný elixír