Helena Třeštíková opět ukázala své mistrovství. Kolem lidských osudů v neobvyklých situacích na kraji společnosti si v posledních letech přímo „libuje“. O drogově závislé Kateřině Bradáčové už natočila televizní film v roce 2001 (V pasti) a nyní svou čtrnáctiletou snahu přinesla režisérka v devadesátiminutovém dokumentu "Katka". Po dílech "Marcela" a "René" tak opět Třeštíková šokuje. Otevřenou výpovědí dívky, pro kterou se drogy stávají prakticky jediným cílem dne.

Pokud o snímku předem nevíte alespoň základní informace, pak na "Katku" rozhodně nechoďte. Nekupujte si pop corn a hlavně neberte na tento dokument děti. Už po pár minutách tato doporučení pochopíte. V roce 1996 bylo Katce devatenáct let, žila v terapeutické komunitě Sananim v Němčicích a snila o obyčejném životě, včetně práce či rodiny. Jenže její život se ubírá cestou naplněnou drogami. Heroin, pervitin a další látky, které lidem rozhodně nepřinášejí nic dobrého. Pokud by ale měl dokument pouze moralizovat, bylo by to velmi laciné a prvoplánové.

Třeštíkové šlo o mnohem víc. V průběhu čtrnácti let sledovala Katku a její vývoj, tedy spíše smutný propad do nejtemnějších situací. Pokud běžný člověk slyšel něco o drogách a nikdy nebyl v prostředí narkomanů, pak si jen stěží může představit všechny okolnosti, se kterými se drogově závislí potýkají. Ve snímku "Katka" to všechno detailně uvidíte. Hlavní „hrdinka“ otevřeně mluví o tom, jak si krádežemi, prostitucí a jinými způsoby obstarávala peníze na další dávky. V některých etapách jejího života jí doprovázejí i partneři, samozřejmě také závislí. Je vidět, kde žijí, co jí, jak si drogy aplikují a už po půlhodině se vám bude zdát, že jste viděli dost.

Katku nezmění ani fakt, že je těhotná, a i když si podle vlastních slov uvědomuje, že by jí dcera Terezka mohla donutit k abstinenci a odvykací léčbě, tak se jí realita vždy vymkne z rukou. Pomoc různých institucí a nakonec i samotné Třeštíkové s vůlí Katky nepohnou.

Přes velmi silný zážitek ale některé věci ve filmu zcela nezapadají. Třeštíková nemohla být logicky s Katkou denodenně, a tak bylo všem zúčastněným jasné, kdy se zrovna natáčí a co by se tak mělo v tu chvíli dít. A ačkoliv Katka prožívá během let různé eskapády, základní problém se nikam neposunul. Vtíravá kamera tak jenom dokumentuje jeden smutný osud, což je na jednu stranu dost a zároveň pro někoho trochu málo.