Hra Odcházení měla nejprve své divadelní zpracování. V pražském Divadle Archa ji režíroval David Radok a ti, kteří viděli jevištní hru, čekali, jak se námět popasuje s filmovou podobou.  „Film a divadlo – to je něco úplně jiného,“ odpověděla na jedné z prvních projekcí herečka Vlasta Chramostová na otázku divačky, proč se Havel tak odchýlil od pojetí Radoka. Chramostová je zároveň jedinou herečkou, která se objevila jak v divadelním ztvárnění, tak i ve snímku. Tudíž může obě podoby hry posoudit.

Dr. Vilém Rieger (Josef Abrhám) je kancléř, který opouští svoji funkci. Žije ve vládní vile se svou dlouholetou přítelkyní Irenou (Dagmar Havlová), její kamarádkou Monikou (Eva Holubová), matkou (Vlasta Chramostová), sluhou Osvaldem (Stanislav Zindulka) a sem tam se z malého kutlochu zjeví kancléřův poradce Viktor (Oldřich Kaiser). I když se celý příběh odehrává jen v několika kulisách vily Čerych v České Skalici, není jednotvárný. Zpočátku může mít divák sice pocit, že se film bude nést v duchu statických záběrů s důrazem na smysl textového zpracování hry, ale brzy se nabízí situace, které jsou komické, vypointované i dějově nápadité.

Realita je směšná
Jestli se bavíme o humoru, asi jeden z komicky nejsilnějších momentů přichází se dvěma reportéry. Přesněji fotoreportérem (Stanislav Milota) a redaktorem (Jiří Macháček) bulváru zvaného „Fuj“. Zpočátku se sice může zdát, že Havel se trochu satiricky vysmívá bulvárním novinářům, se kterými měl nejen za dob svého prezidentování nepříjemné zkušenosti. Když ale sledujete práci pisálka, jak se mu zasekává diktafon, při snaze ze závažných témat přejít na senzacechtivá nebo když vidíte fotografa pořizovat skandální snímky, musíte dát filmu za pravdu. Tak to věru funguje. A to, že snímek ukazuje tyto lidi v úlisné vizuální podobě? Vypadá to, že Havel nebo maskéři měli jako předlohu některé reálné osoby. V souvislosti s podobou si nelze nevšimnout Oldřicha Kaisera, který jakoby z oka vypadl Jaroslavu Tvrdíkovi, jež byl v době natáčení zrovna jakýmsi poradcem v ČSSD. Kaiserova postava je rovněž takový renesanční a všemu přizpůsobivý člověk, který je schopen přehodit výhybku hned, jak vidí svůj prospěch.

Film má řadu pevně daných linií, které se postupně rozvíjejí. Jedněmi z nich jsou scény, kdy do vily přichází dcera kancléře (Tatiana Vilhelmová), která vidí, že otec se bude muset vystěhovat z vládní budovy, a tak mu nabízí útočiště u sebe doma. Ekonomicky to má ovšem velmi promyšlené a ignorací kancléřovy přítelkyně Ireny dává najevo, že ona u ní doma není vítaná. Jiné situace se odehrávají se zjevením jménem Bea (Barbora Seidlová). Tato dívka se ve vile až poeticky zjeví na hladině jezírka. Bea je zapálená politoložka, která tíhne k mocným mužům. Daný politik ovšem musí být zrovna ve funkci, jak se později ukáže. To ale Rieger neví, a tak využívá situace a zavede Beu do přilehlého altánku... Zde však dvojici překvapí Irena se svou věrnou kamarádkou Monikou v zádech. Jestli chvilkové vzplanutí bude důvodem k odcházení kancléřovy přítelkyně, to se dozvíte ve filmu.

Nejen vypointování, ale i humor se nabízí v trošku netypických okolnostech. Havla v něm ale můžete poznat. Například situace, kdy se Irena vrací z nákupu a přináší svému dlouholetému příteli Riegrovi kšiltovku s nápisem „I love you“ s hrajícím srdíčkem. Tento poťouchlý artefakt připomíná různá Havlova trička nebo kšiltovky s těmito známými sděleními. Ostatně on sám prokázal smysl pro ironii i během natáčení, kdy se mu na krku houpala klíčenka s nápisem „Fuj“, kterou nosil Macháček ve filmu jako propagační materiál svého chlebodárce.

Jiná trošku zlehčená situace vyvstává v momentu, kdy se Irena, jinak vznešená žena, která dbá na svůj zjev a má evidentně nákladnější róby a doplňky, ukáže v dlouhých šatech a na nohách má oblíbené gumové pantofle tzv. „crocsky“. Její vznešenost vezme ovšem více za své právě po načapání Riegra s Beou. Uštědří svému příteli facku, po které Vilém jen suše řekne „au“. Následuje další facka a on opět vysloví jen „au“. I do třetice ze sebe Rieger nevymáčkne jiného slova. Po této zkušenosti vždy elegantní Irena najednou začne chodit trošku rozcuchanější a ušmudlanější.

Velmi nápadné jsou i opakující se scény. Jednou z nich je pravidelné zakopávání sluhy Osvalda o šutr, který se válí uprostřed terasy. Osvald zakopne vždy, nikoho ale nenapadne kámen dát pryč, i když je evidentně na nevhodném místě.

Rovněž se nabízí opět zmínit dvojici reportérů. Ti pravidelně chodí obilným polem k vile, přičemž při každé návštěvě je patrné, že redaktor byl mezitím lehce napaden (což se s jeho prací snadno přihodí), takže má tu naražený nos, tu zlomenou ruku apod.

Jiným významným momentem je kaluž, která se nachází u vchodu do zahrady vily. Většinou přicházejí na návštěvu dvojice a jeden z páru se snaží všelijak krkolomně obejít onu vodu, zatímco druhý do ní šplouchne přímo.

Odcházení zpočátku možná připomíná klasický Havlův rukopis, který ne každý může chápat nebo jej mít v oblibě. Pokud jste viděli filmové zpracování hry „Vernisáž“ a „Audience“, tak stylově si bere Odcházení z obojího. Naleznete tam jak cyklicky opakované scény, přičemž každá nová na sebe nabaluje nový stupeň, kam se děj ubírá, tak zhlédnete i humor a vypointované situace. Snímek vzhledem ke stylu zpracování, které připomíná Havlovu tvorbu, nemusí nadchnout každého, ale zase není až přehnaně intelektuální a filosofský. Najdete zde několik momentů, kterým se zasměje jak milovník Shakespearovských děl, tak i fanoušek duchaplnějších komedií. 


Text: Aneta Šimonková
Foto: Bontonfilm




SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:
Českou miss 2011 se stala Jitka Nováčková
Režisér Ondruš natáčí nový film Vendeta
Proběhl poslední natáčecí den snímku Lidice
Nevinnost: Nelaskavý příběh o lásce