Sir Nicholas Winton, který se letos dožil úctyhodných sto jedna roků, pracoval za druhé světové války jako bankovní úředník v Británii. V roce 1938 se vydal do Prahy za přítelem Martinem Blakem, který v Protektorátu pomáhal sudetským uprchlíkům. Winton na vlastní pěst zorganizoval pomoc dětem z ohrožených rodin, z nichž převážná část byla židovského původu. Ještě před začátkem války jim pomohl vycestovat do Británie, a každému z nich sehnal potřebná povolení i hostitelskou rodinu. Těmto 669 dětem tak zachránil život.

O svém hrdinském činu se po desetiletí nikomu nezmínil, příběh vynesla na světlo až jeho žena Judy, která v roce 1988 objevila na půdě kufr s administrativními dokumenty z převozů. Se zachráněnými dětmi se Winton znovu setkal až po půlstoletí v show BBC That’s Life. Jeho příběh však celosvětově proslavily až zmíněné Mináčovy filmy.

Snímek „Všichni moji blízcí“ (1999) zachycuje osudy české židovské rodiny Silbersteinových po podpisu Mnichovské dohody. Optimistická rodina zavrhne možnost emigrace, postupně se však životní podmínky Židů v protektorátu den ode dne zhoršují. Z celé rodiny nakonec přežije pouze desetiletý David, kterého rodiče poslali Wintonovým transportem do Británie. Film plný hereckých osobností (Josef Abrhám, Libuše Šafránková, Jiří Bartoška) získal jednu sošku Českého lva.

„Síla lidskosti – Nicholas Winton“ je oproti předchozímu filmu čistě dokumentární. Režisér Mináč podrobně sleduje příběhy transportů, své vzpomínky vyprávějí zachráněné děti i Winton osobně. Záběry ze současnosti doplňují dobové prostřihy. Snímek získal mezinárodní ocenění International Emmy Award za nejlepší dokument roku 2002.

V případě „Nickyho rodiny“ postupoval Matěj Mináč obdobně. Tak jako v „Síle lidskosti“ je snímek založený na vyprávění dětí i sira Nicholase. Stejně jako v předchozím dokumentu nás filmem provází Joe Schlesinger, moderátor kanadské stanice CBS, kterému Wintonovy transporty zachránily život. Dobové záběry z předválečné doby zde však nahrazují hrané rekonstrukce. Sira Wintona v krátkých hraných epizodách ztvárnil Michal Slaný. Tvář filmu Klára Issová si zahrála jednu z matek, která se musela na peróně Wilsonova nádraží navždy rozloučit s dítětem odjíždějícím do Anglie.

Film se natáčel přes šest let. Tvůrci navštívili s kamerou Slovensko, Českou republiku, Maďarsko, Kanadu, Kambodži či Izrael. Během té doby natočili 450 hodin filmového materiálu a následně strávili více než 4 tisíce hodin ve střižně. Zde údajně vystříhali i rozhovory s mnoha celosvětově uznávanými osobnostmi, nakonec tak ve filmu zůstal pouze příspěvek od Dalajlamy. Snímek se totiž raději soustředil na jiné poselství.

Matej Mináč uvedl, že „Nickyho rodina“ by měla diváky umět rozesmát i rozplakat. A to se mu jistě povedlo. Uhrančivá scéna, kde se Klára Issová nemůže rozloučit se svým dítětem – mimochodem je celá čistě autentická – dožene k slzám kdekoho.

Celkově se však film snaží poukázat na optimističtější fakt - Nickyho rodinu netvoří jen ony Wintonovy děti a jejich potomci, měli by tam patřit všichni lidé dobré vůle. Proto filmaři věnovali podstatnou část snímku záběrům toho, jak Wintonovy děti pomáhají, jak jejich vnoučata pomáhají, ale i všichni ti, koho oslovil Wintonův příběh. A nakonec i, jak bychom mohli pomoci my. Vše je to krásné jako z reklamy na prací prášek. Mináč, Winton i jeho děti přesvědčují veřejnost, že svět není tak zlý, jak ukazují televizní noviny. Zůstává pak pouze na divácích, zda takové krásně vykreslené realitě světa uvěří.

Nickyho rodina není technicky dokonale vybroušený snímek a někdy nebezpečně balancuje při hranici kýče. Přimhouříme-li nad tímto oči, musíme si přiznat, že Matej Mináč a Patrik Pašš natočili opravdu humanistické, dojemné a inspirativní dílo. Snad se tvůrcům splní sen a rozšíří „Wintonův virus dobra“ do celého světa.