CEE Bankwatch Network je organizace, která na odborné úrovni kritizuje projekty Evropské investiční banky. Ekonomové nakládají s určitými čísly, dostávají z nich své propočítané výsledky, které se jeví jako pozitivní. Když se ale pak ocitnete v dané zemi, v prostředí, o něž se jedná, dozvíte se mezi lidmi úplně jiné informace, než jaké vycházejí z výpočtů, uvedl nás do problematiky režisér snímku. „Pokud se díváme na svět skrze čísla, nebo skrze nářky lidí, je to vždy jen jednostranné vnímání dané problematiky. Tím se reálného obrazu nedobereme. Na druhou stranu, toho skutečného obrazu se nedobereme vůbec nikdy. Důležité je však zmínit, že by tento film určitě neměl být brán jako obžaloba.“

Společnost CEE B. N. dala tedy samotný podnět k natáčení filmu „Doba měděná“. Jaké bylo zadání a přesný cíl práce?
„Jejich zadání nebylo nijak zvlášť konkrétní, spíš dost obecné. To pro mě jako autora znamená dost velkou volnost. Cílem práce bylo zmapovat dění v zemi a nějakým způsobem vystihnout situaci po privatizaci dolů a jejich odprodeji nadnárodním západním korporacím. Pro mě je filmová forma důležitá v tom, že se snáz předává lidem. Když se na téma měděných dolů vydá knížka, málokdo si ji přečte,“ říká Ivo Bystřičan.

Snímek byl tedy už od počátku určený veřejnosti, nebo jej původně chtěla CEE B. N. čistě pro své účely, aby zhodnotila reálnou situaci v Zambii?
„Film byl od první chvíle určen široké veřejnosti. Členové CEE B. N. v Zambii byli ve stejnou dobu, jako my, když jsme natáčely. Za tu dobu jsme se asi dvakrát potkali. Oni situaci znali, ale neumí o tom natočit film. Fungují na hodně odborné úrovni, protože kritizovat projekty Světové banky nebo Evropské investiční banky není žádná legrace. Naopak jde o velmi náročnou právní a ekonomickou problematiku. Není to tedy jen o tom film vyrobit, ale také umět ho lidem zprostředkovat nějakou přístupnou formou.“

Jak jste se vůbec k takovému projektu dostal? Běžně se nestává, že by zahraniční společnost oslovila český štáb, zda by pro ni natočil nějaký film.
„CEE B. N. má v Čechách pobočku, konkrétně v Praze. Dostal jsem echo, že hledají režiséra, který by byl odvážný, nepříliš finančně náročný a ochotný do Zambie jet, aby se tam pokusil vytvořit dokumentaristický film. Okamžitě jsem se přihlásil a doufal, že mě vyberou,“ uvádí Bystřičan a dodává: „Oslovili i tvůrce z Itálie, Německa a Velké Británie. Nevím ale, proč si nakonec vybrali právě mě.“

Co jste si od natáčení sliboval, než jste se vůbec do oblasti vydal?
„V té době jsem byl student čtvrtého ročního vysoké školy. Očekával jsem tedy velké dokumentaristické dobrodružství – pustit se do neznáma a najít tam něco důležitého. Něco, co svým způsobem souvisí se mnou i s vámi, ale zároveň se to odehrává v podmínkách, které můžou být nebezpečné. Moc mne to lákalo. Potom mě samozřejmě vábilo to, že se dozvím více informací o daném tématu. O fungování ekonomiky v dnešním globalizovaném světě se velmi zajímám, stejně tak o její vliv na jednotlivce i skupiny. Zaobírám se tím snad odjakživa a tohle pro mě byla obrovská příležitost, jak to přenést do filmu.“

A co jste si nakonec z vaší exkurze ve vzdálené Zambii odnesl?
„Pronikl jsem do dané problematiky. Přineslo mi to úplně novou zkušenost ohledně témat jako je privatizace, fungování ekonomiky nebo korporací. To je samozřejmě velký problém i u nás. Mě zajímalo, nakolik se to v zemi jako je Zambie, která je od nás na míle daleko, nejen vzdáleností, ale i kulturně, nebo svou životní úrovní, odlišuje. Odnesl jsem si z toho poznatek, že je to vesměs všechno univerzální. Co se týká směny, je ten svět úplně stejný, jako ten náš. Problémy s korupcí nebo s tím, že peníze jdou většinou tam, kam nemají, než tam, kde je jich třeba. Jejich společnost se potýká s úplně stejnými problémy, jenom v jiných kulisách. A to samozřejmě v horších.“

Natáčení v Zambii trvalo celkem tři týdny. Během toho prvního režisér mapoval situaci, poznával místní poměry a zvažoval, kam se budou ubírat kroky filmového štábu. Problém však nastal, když do země dorazil také kameraman s vybavením. Najednou byla dvojice pod neustálým dohledem tamní policie i ochranky měděných dolů. Téma „měděné doly“ je zde totiž tabu. Obyvatelé se o něm bojí hovořit, zodpovědné orgány i firmy, které doly vlastní odmítají komunikovat a úřady se k této věci nechtějí vyjadřovat. Točte třeba děti, jak hrají fotbal, ale nesmíte zachytit komíny dolů, rozbité silnice nebo zdejší sociální poměry, zní oficiální rozkazy.

Ačkoli je Afrika chudá země, nechce se navenek prezentovat jen jako sociálně slabá oblast. Rádi by před námi vypadali dobře, je to otázka důstojnosti. Ví, jak jsou prezentováni v západním světě, především v těch špatných vlastnostech. Přitom se však občané Zambie daleko častěji, než třeba u nás, účastní tamního dění, drží více při sobě a touží po základních lidských jistotách, jako je finanční zajištění a střecha nad hlavou.

S odstupem času hodnotí režisér svou výpravu jako dobrodružnější, než by si vůbec přál. Získal však nový pohled na Zambii. Domnívá se, že to co lidé chtějí, je pro všechny kultury stejné – mít rodinu, kde bydlet, být zdravý, nenechat se šidit, mít svobodu slova a jistotu, že pokud se snažím, neskončím na dně. Konec konců, jaký je mezi obyvateli Zambie a námi rozdíl z lidského, nikoli ekonomického pohledu?

Snímek Ivo Bystřičana se bude promítat také v rámci různých diskusí, seminářů a filmových festivalů po celém světě. V současné době se mladý režisér věnuje natáčení filmu pro FAMU na téma „Problematická stavba dálnice D8 v Českém středohoří“.