Můžete ho znát jako usměvavého moderátora z barrandovského pořadu Česká tajenka, tak trochu showmana i jako tátu dvou malých dětí. V duši je ale Vlasta Korec velký dobrodruh a miluje adrenalinová dobrodružství, obzvlášť pokud se týkají cestování a jízdy v závodních autech. Právě to bylo důvodem, že si splnil svůj velký sen a vyrazil letos v lednu na Ralley Dakar.
Vlasto, před odjezdem na Dakar ses nepříjemně zranil, co se ti stalo?
No spadl jsem ze schodů, rozbil jsem si ruku, takže jsem měl takový průšvih vlastně pár dnů před odletem. Bylo to tak, že jsme měli schůzku s klukama, kteří vlastně přišli z toho Dakarskýho týmu, a ti mi říkali: „Ty máš tu ruku nějakou oteklou!“ Říkám jim: „To je dobrý, to je nějaký naražený, jsem spadl a sekl sebou do schodů.“ Říkali mi: „Běž radši k doktorovi, budeme v Bolívii, v Paraguay, tam nevíme co s tím doktorem.“ Já jsem dělal machra, že je to naražený, to je v klidu, to splaskne… ale radši jsem zašel k doktorovi a bylo to zlomený no, bohužel. Tak jsem dostal sádru na dva prsty a měl jsem ji 4 týdny, to znamená, den po Dakaru jsem ji sundal.
Nastaly pak kvůli tvému zranění nějaká komplikace?
To se stalo, tyhle věci, ale to už asi ani nepočítám. Když jsme byli v nadmořských výškách, tak 4,5 tisíce metrů, tak ta ruka celá otekla, nebyla úplně v pořádku. Ale to se všechno dalo zvládnout, to už jsou niance, to už jsou drobnosti. Hlavně celý Barth Racing tým, kluci na mě byli hodní, pomáhali mi stavět… no stavět, stan jsem si stavěl sál, ale pomáhali mi ho dávat dohromady a vlastně bourat. V řízení, protože jsem jel s automatem, tak to bylo docela v pohodě, takže všechno v pořádku.
Jak tedy celý závod probíhal, nastaly nějaké komplikace?
Jako dvakrát jsem se možná trošku přismahnul, takže jsem měl sluníčka dost. Člověk obecně málo spí, takže tam byla vlastně jakoby taková permanentní únava, protože vlastně my, co jsme byli v týmu (dva motorkáři a dva čtyřkolkáři, který vyjíždí jako první do toho startovního pole) jsme šli spát v deset, v jedenáct a vstávali jsme ráno ve čtyři. Kluci se musí vypravit, pak my musíme sbalit bivak, sednout do auta, jet dál na další přejezd. Ale zaplať pánbůh žádným velkým nepříjemnostem, co se týče nějakých zdravotních problémů, kromě nehody kamaráda Pepi Macháčka, který bohužel kvůli bouračce na čtyřkolce skončil, tak tam v našem týmu nebylo nic zásadního, zvláštnějšího, co by se takhle muselo řešit. Jeden kluk tam měl problém, že to psychicky zdravotně nedal, měl tam taky zdravotní problémy, a proto taky odletěl dřív, ale s tím se počítá, to se občas na Dakaru stane.
Popíšeš trochu podrobněji, jak k nehodě došlo?
Havaroval při závodě, při rychlostní zkoušce. V řečišti šel do driftu, čtyřkolka tam vlastně zakopla o kámen a v té rychlosti najednou stačí jedna drobnost, jedna niance, zakopne a letí to. Zaplať pánbůh, ho nepřiskřípla ta čtyřkolka, spadlo to vedle něj a jenom malinko ho to trefilo. Ta zranění mohla být fatální, ale takhle to dopadlo ještě dobře.
A jak to bez tebe zvládla rodina, obzvlášť děti?
Už se jim stýskalo! Dostal jsem zprávu, když jsem byl v letadle, a Majda mi napsala, že děti už se nemůžou dočkat, že se jim nechtělo spát. Tak to mi málem ukápla slza.
Co tě naposledy nejvíc opravdu dojalo k slzám?
Dostal jsem nejkrásnější vánoční dárek a tam ty slzy vytekly. Moje žena je chytrá, tak mi dala takový album s fotkami a to byl pro mě nejkrásnější vánoční dárek, a v tom albu byly moje děti a taky Majda. Když jsem to otevřel a představil si, co mě čeká, tak... To album jsem měl celou dobu sebou a vždycky, když jsem měl čas, tak jsem se podíval na svoje děti, pochlubil jsem se klukům a měl jsem je tam sebou.
Text: Mia
Foto: TV Barrandov
