Skutečné životní příběhy fascinují diváky od nepaměti. Po všech možných, často velmi amatérských, zpracováních tragické pohádky princezny Diany bylo jen otázkou času, kdo a kdy přenese na filmové plátno i životní příběh někdejší herecké ikony a monacké kněžny Grace.
Na vrcholu hollywoodské slávy se herečka Grace Kelly vzdala kariéry, aby se usadila v malinkém monackém království, vdala se za knížete Rainiera III. a stala se matkou tří dětí. Ze dne na den se stala princeznou a jakkoliv zní její příběh pohádkově, právě tahle životní role byla tou nejtěžší. Svazující pravidla královského dvora byla pro svobodomyslnou Američanku mnohdy utrpěním a Grace se často cítila jak ve zlaté kleci.
Francouzský režisér Olivier Dahan není v tomhle žánru žádný nováček, na kontě má už strhující snímek Edith Piaf. Scénář k filmu ležel v Hollywoodu už od roku 2011 a označovali ho za nejlepší doposud nezpracovaný projekt. Pro svůj příběh, který se odehrává v roce 1962 na pozadí krize s Francií, si režisér do role kněžny vybral krásnou Nicole Kidman.
Sázka na australskou krásku se vyplatila, protože je to především její herecké umění a zároveň nehraná aristokratická křehkost, které drží příběh plný velkolepých scén pohromadě. Vžít se do role opuštěné ženy v domácnosti toužící po svém původním životě v záři reflektorů, se Nicole podařilo dokonale. V rozporu, zda podlehnout naléhání Alfréda Hitchocka a zahrát si v jeho filmu, nebo respektovat přání dvora, se v určitém ohledu může najít mnoho žen divaček bez ohledu na to, jestli jsou zahalené do drahých látek od předních návrhářů, nebo bydlí v paneláku.
Monako se na film - slabě řečeno - moc netvářilo a královská rodina se oficiálně od snímku distancovala. Nicole Kidman dokonce na filmovém festivalu v Cannes diváci vypískali. Sám Dahan otevřeně přiznává, že si jen přečetl pár biografií, aby si udělal o životě kněžny základní představu, ale rozhodně mu nešlo o to pustit se do nějakého bádání po dosud neobjevených faktech. Příběh si prostě poskládal podle sebe a postavil na „intuici“. „Můj film není životopis, ale portrét ženy v konkrétním momentu jejího života,“ říká.
Jeho otevřenost je sice sama o sobě chvályhodná, ale i poněkud alibistická. Už jen z úcty k žijícím potomkům královského páru by bylo možná fér se přeci jen do těch faktů o trochu víc zahloubat. Prospělo by to nejen svědomí zúčastněných, ale především samotnému filmu, na kterém je znát, že Dahan režisérské umění ovládá a až na pár patetických scén je příběh celou dobu vlastně docela příjemně koukatelný.
Text: Markéta Štěpánková
Foto: Oficiální foto filmové společnosti
