Ve druhé části rozhovoru s hercem Jaromírem Noskem se dozvíte, zda by přijal pracovní nabídku od Národního divadla, nebo jak se dostal k působení v zahraničním snímku Child 44, který se v českých kinech objeví letos. Víme také, kam umělec vycestoval a jaká země ho nejvíce ovlivnila.
Dáváte přednost filmu, nebo divadlu?
Jedno s druhým hrozně souvisí. U filmu máte třeba čtyřicet klapek, aby to bylo co nejlepší, ale pak už s tím nikdo nic neudělá. Na divadle to můžete zahrát do derniéry pokaždé jinak. Film zůstane, inscenace zmizí. Na divadle je to průprava na natáčení a zase naopak. Pořád jde o hereckou práci. U filmu také nemusíte tolik křičet. Ale já ani velké divadelní scény nemám moc rád. Asi bych v Národním divadle ani nebyl šťastný. Mě baví velikosti hlediště ABC nebo Komedie.
Takže, kdyby přišla nabídka z Národního divadla, tak byste ji nevzal?
Samozřejmě, že bych to dělal, byla by to nová zkušenost. Není to nějaké opovrhování, jen mluvím o způsobu hraní.
Řada vašich rolí byla v dílech, která se věnovala minulosti, jak vy tu dobu vnímáte?
Vím o ní dost zprostředkovaně od rodičů. Třeba u seriálu Vyprávěj se do toho můžete docela snadno dostat, protože za těch čtyřicet let se toho moc nezměnilo interiérem, exteriérem i náturou lidí. Já zažil ještě i ruštinu, nebylo to tak strašně rozdílné. Něco se měnilo, ale nálada byla vlastně stejná. Ta minulost není tak vzdálená, aby jste si ji nemohl představit.
Právě ve Vyprávěj jste ztvárnil Tondu Sovu, jak se vám hrála?
Já byl za tu postavu rád, protože jsme se s Hankou Vagnerovou nedostávali do těch seriálových vztahových zápletek, ale měli jsme furt tu svou disidentskou linku, což se nám hrálo dobře.
Vaše postava měla s někdejším režimem dost problémů, protože byl Tonda upřímný. Máte něco z jeho charakteru i vy?
Ale ano. Když se mi něco nelíbí, tak to řeknu, i když vím, že si tím můžu uškodit a myslím, že je to tak správné. Jen nevím, jestli bych to říkal i v té době, to je samozřejmě sporné. Ale když už, tak bych neříkal nic. S mojí náturou je asi dobře, že jsem tehdy nežil, jinak bych byl asi pořád zavřený, nebo by moje děti nedostudovaly.
Z minulosti je také americký snímek Daniela Espinosy Child 44, který jde letos do kin. Jak se čeští herci dostanou do takhle velké produkce?
To byl hrozně fajn projekt, kde hrála Noomi Rapace či Tom Hardy, byli vynikající. Navíc vše bylo v produkci Ridleyho Scotta. Já tam měl nemluvící roli agenta, role číslo 87. Existují castingové firmy, které se specializují na to, že obsazují české herce do těchto velkých zahraničních filmů. Pro jejich produkci je to samozřejmě levnější. Ale třeba Petr Vaněk měl asi roli 7, protože umí dobře anglicky. To je úplně jiné natáčení, protože oni na to mají peníze. Hrajete úplnou čurdu a máte svůj karavan, takže je to občas dost vtipné.
S manželkou Ivanou jste spolu už přes tři roky, plánujete rodinu?
Je mi třicet šest, takže mi tikají biologické hodiny o trošku víc než mojí ženě, která je mladší. Ale zaprvé musíme vyřešit bydlení a druhá věc je, že mám hrozně rád cestování. Dokud to jde, tak chci vždycky někam zmizet na co nejdelší dobu a s těmi dětmi už by to bylo složitější. Myslím, že je to otázka tak dvou let.
Kam rád cestujete?
Já byl různě po světě. V Nikarague, ve Vietnamu, v Kambodže, v Thajsku, v Brazílii. A byl jsem nešťastný, že nejde všechno procestovat za celý život. Pak jsme jeli s mojí paní do Indonésie na Bali a tam mě dostali lidi náturou. Oni tam žijí kvalitněji, i když to vychází trochu i z jejich náboženství. Už jsme tam byli dvakrát a teď bychom tam chtěli jet znovu.
Občas si zkusíte také roli barmana, co vás na tom baví?
Už to dělám asi devět let. Ono to má něco společného s hraním, protože je to kreativní. Ale zase nejsem žádný profesionál. Ve výsledku máte v lístku 70 koktejlů a lidi pijí většinou jen Cuba Libre, Mojito a Sex on the Beach. Každopádně poznáváte nové lidi na druhé straně barikády. A ono se to hodí i pro divadlo, protože zjistíte, že obecné pravdy jsou třeba úplně jiné.
Text: Pavel Urban
Foto: Archiv umělce
