Nový dokumentární film Cesta do školy od francouzského tvůrce Pascala Plissona si v půlce dubna odbyl českou premiéru. Snímek zobrazuje neobvyklé příběhy dětí z odlehlých koutů země, které se vypravují každý den několik kilometrů pěšky za vzděláním. O dobrodružství není nouze, přesto o něj spíše klopýtáme.
Dokument zaujme nenásilným úvodem do děje, kdy chlapec Jackson v úžlabině pod africkým sluncem vyhrabe v písku jamku, aby si naplnil kanystry vodou. Líbivé scenérie se střídají s denními rituály. Pak malí hrdinové dostanou pár rodičovských rad a vydají se na cestu. Mezi další protagonisty, mimo Jacksona (11) z Keni, patří Zahyra (12) z Maroka, Carlito (11) z argentinských rovin a Ind Samuel (13), kterého dennodenně tlačí na invalidním vozíku jeho dva mladší bratři.
Scénář připravili Marie-Claire Javoy a režisér Plisson. Ten upřednostnil spíše exotické pohledy než životní úděly hlavních aktérů. Zajímavé téma rozebral do scén, kterým bohužel chyběla výpověď, a nedaly se dohnat ani inscenovanými zápletkami. Například když Jackson se sestrou utíkají před slony nebo Samuel najednou píchne duši. Prokládání jednotlivých příběhů celkový průběh nerušilo, až na pár skoků přes osu, kdy bylo slunce najednou na druhé straně a vypadalo to, že děti už jdou ze školy. Časový nadhled a volnější průběh natáčení by filmu jistě dodal na autentičnosti.
Profesionální střih je lehce rušen hudebním doprovodem Laurence Ferleta, který se snažil skloubit etno rytmy s orchestrálním patosem, což nakonec působí dost uměle. Je to také živná půda pro sentimentální zamyšlení, jak jsme jakožto západní svět rezignovali na vzdělání. Sonda do průběhu vzdělávání ve vybraných místech viděných v dokumentu skoro chybí. Jediný záběr z vyučování ukazuje Carlita a spolužáky, se kterými se baví o technice dojení. S nadsázkou lze říct, že západní svět opomíná svou přirozenost, ale nikoli mlékařský průmysl. Celkovou situaci o docházce v těchto zemích nedostaneme, čímž se dokument zplošťuje na nekonfliktní příběh.
Lehkou nedůvěru jsem měl i k titulkům, které se objevily jednou za čas, i když děti mluvily neustále. A pokud lze věřit překladu, jsou děti duchovně vyspělejší než většina současných třicátníků. Samotné téma má velký potenciál, ale chybějící konflikt a cílevědomá líbivost vyzní falešně. Cesta do školy na sebe vydělala a možná nakonec dostane na promítání dalších dokumentů více diváků včetně těch nejmenších, kterým bych zhlédnutí doporučil.
Text: Martin Hrnčíř
Foto: AČFK
