Filmové zpracování stejnojmenné knihy Petra Šabacha opět nabízí vzpomínku na předešlý režim. Nechybí zde emoce, dramatické situace, ale také nezbytná dávka humoru, která poukazuje na paradoxy tehdejší doby. Petr alias „Žába“, Venca aneb „Popelka“, Míťa coby „Génius“ a Aleš přezdívaný „Básník“ jsou charakterově pestrá čtveřice dospívajících kluků. Na jedné straně jsou drženi při zemi nejen autoritou rodičů nebo učitelů, ale i politickým systémem, který diktuje tesilovou módu nebo preferuje kratší sestřih. V protipólu je ovšem ovlivňuje rebelské vzezření bigbítu, kdy se nosí dlouhé vlasy a džíny, jež je možné zakoupit jen v Tuzexu. I když se v přímém kontaktu s horlivými stoupenci komunismu, například v rodině nebo ve škole, kluci denně neocitají, příležitost se jim občas naskytne, a tak toho náležitě využijí. Třeba když slavnostně přebírají občanské průkazy, ozvláštní akt tím, že předávajícímu příslušníkovi velmi silně a bolestivě stisknou ruku. Kdyby to udělal jen jeden, ale pohromadě sedící a chichotající se čtveřice vzbudí pozornost. V takovém případě se policejní představitelé obracejí na školu, konkrétně na třídní učitelku Pivoňkovou, která ovšem sympatizuje spíše s rebeliemi, a tak celou situaci zahraje do autu.

Natržená občanka i duše
Film sleduje chlapce v období zhruba od 15 do 18 let. A to by nebylo typické mládí, aby se zde neodehrávaly první lásky, tajné pitky a již zmíněná rebelie. Kluky ale ovlivnila doba, ve které dospívali. Zásadní změny, jež se odehrávají byť v krátkém období tří let, stěžovala politická situace. Kdo z teenagerů by si dnes pomyslel, že natržená stránka v občance může příslušníka policie dovést k takové nepříčetnosti, že v dané chvíli použije i hrubého násilí, když mladého nezbedníka vyslýchá? Nebo vojna, záležitost dnes již nepovinná. Pro dnešní omladinu může být nepochopitelné, že by si někdo nechal zlomit ruku nebo se schválně počůral, aby prokázal svoji neschopnost a dostal modrou knížku či alespoň odklad na vojenskou službu. Té se kluci ještě více bojí, když vidí, co udělala s Vencovým bratrem, původně pohodovým hipíkem. Agrese a narušená psychika představují výsledek šikany a tvrdého vojenského drilu.

Osudy hrdinů zamíchají i kádrové posudky. Ty jim stíží přístup k vysněnému studiu, a proto se pak nedivme, že jeden z výtečníků svým kamarádům na zahradnickém učilišti představuje dané exempláře slovy „kytka s dlouhýma listama“ a spíše je seznamuje s feminním výkvětem, tedy spolužačkami. Někdo by možná řekl, „co je to za život, to je to na to, hodit si mašli“. Ano, někteří ten tlak neustáli, což se promítá i do filmového příběhu.

Každý člověk má odlišný charakter

„Občanský průkaz“ vypráví o mladících, kteří se v rozpuku života chtějí bavit a svobodně žít. Snad na sebe ani nechtějí poutat pozornost, ale tvrdý komunistický režim jim svazuje ruce, a tak dávají hlasitě najevo, že svět dospělých neuznávají. Nechybí zde humor i drama. Co však ještě film výstižně vykresluje, jsou charaktery lidí. Ať už je to nerozvážné jednání mladých, tak i smířlivost a opatrnost jejich zákonných zástupců, kteří sice nesouhlasí s politikou státu, ale v zájmu klidu se snaží být nenápadní. Není zde opomenuta také proměnlivost povah představitelů státu. Takový je například policista, který na jednu stranu seřve kluky za poškozené průkazy, ale později je pozve na pivo, aby jim později zase uštědřil doslova fyzickou ránu při policejním zásahu na omladinu jedoucí na tajný koncert. Nebo když se z kamaráda, který vypadá a mluví jako kluci a představuje protipól spořádaného socialistického občana, vyklube rovněž přívrženec komunistického režimu.

Taková byla doba. Plná paradoxů, nesvobody a „Občanský průkaz“ ukazuje, jak tomuto období chtěli lidé všemožně uniknout. Ať už v rámci státu nebo při pokusu o útěk ze země. Žít se tu ale nějak muselo, a bez humoru by to nešlo. Tudíž se nebojte přemíry patosu a deziluze. Zajděte do kina zavzpomínat, zasmát se a možná i poplakat. Můžete se těšit na herce Libora Kováře, Matouše Vrbu, Jana Vlčka, Jakuba Šárku, či Jiřího Macháčka, nebo v ženském obsazení na Annu Geislerovou, Kristýnu Lišku-Bokovou a Magdalenu Sidonovou.

Text: Aneta Šimonková
Foto: Falcon