Příběh o ničem a zároveň o všem. Obyčejný, ale přitom tak nějak dojemný a citlivý. Je to nekonečná cesta k cíli, nové starty a neustálé pády na zem. Vaše srdce si film Na Dřeň francouzského režiséra Jacquese Audiarda nejspíš nezíská, ukáže vám ale, že odrazit se ode dna můžete zas a znovu.
Ali (Matthias Schoenaerts) je chlap jak hora, na první pohled budí respekt a pro ránu si nejde daleko. Jen těžko si však hledá cestu ke svému pětiletému synovi Samovi (Armand Verdure), který mu z neznámých důvodů zůstal na krku. Pod svá křídla je přijme Aliho sestra Anna (Corinne Masiero) a Samovi se konečně dostane potřebné péče a lásky. Ali si najde práci v nočním klubu a vše vypadá, že se v dobré obrátí.
Právě během jedné noci v práci potká Ali Stéphanii (Marion Cotillard). Sebevědomá a krásná, ale také poměrně naivní a nedostupná, bruneta je cvičitelkou kosatek v místním vodním světě. Svou práci nadevše miluje, zároveň se jí však stává osudnou. Hrdá a atraktivní žena je ze dne na den na úplném dně, stahuje se do sebe a její psychický stav je na absolutním bodu mrazu.
Jejich příběhy sledujeme odděleně, díky jednomu telefonátu je ale cesty opět svedou dohromady a jejich vztah se začne ubírat pro oba novým, nepoznaným směrem. Právě to je jedním ze stěžejních bodů filmu. Ani jeden totiž neví, co mezi nimi vlastně je. Je to přátelství? Láska? Sdílejí spolu jen útrapy? Spojuje je bolest a vzájemná podpora? Nebo je v tom něco víc? Může vůbec něco vzniknout mezi Alim, který v první řadě prahne po uspokojení sebe sama a Stéphanie, jež se kvůli nehodě stává v podstatě emočně labilní?
Příběh se odehrává na pozadí rvaček do krve v kontrastu s prosluněnými francouzskými plážemi. Režisér a scénárista v jedné osobě se tu snaží vykouzlit jakési dramatično v kombinaci s romantickým a city protkaným příběhem, bohužel se však film téměř celou dobu jen monotónně vleče a nebýt sem tam nějakého toho okamžiku, kdy napětím doslova přestanete dýchat, asi by šlo jen o další z řady snímků vzbuzujících mírnou kontroverzi svou myšlenkou, ale ne už tak zpracováním. Přesto se tu však najde ještě něco, co vás tak nějak táhne celým příběhem. Na první pohled se zdá, že je to čekání, že se konečně něco stane, že se děj nějak zlomí a rozproudí. Je v tom ale ještě něco navíc, něco, díky čemuž se vžijete do situace aktérů. Nějaká lidskost, která z postav čiší, i přesto, že nejsou zrovna obrázkem ctnosti, vychování a dobroty.
Je to přirozený film, mírně vyvolávající emoce, trochu nudný, ale přesto plný zajímavých okamžiků, reálně podaných a zcela uvěřitelných. Jde o snímek plný paradoxů a kontrastů, podpořený naprosto dokonalými záběry a střihem. Scénář na motivy stejnojmenných povídek by si zasloužil více, dvě hodiny nejsou zrovna málo času na zpracování takového tématu. I tak příběh přitáhne pozornost, a to zejména díky hereckým výkonům. Marion Cotillard je naprosto hvězdná, její neustálý negativismus ve vás probouzí chuť zvednout se a říct jí, aby se vzpamatovala. Naproti tomu, to samé se vám chce řvát na surového Matthiase Schoenaertse. Je to jednoduše další film ze života. Trochu jiný, trochu stejný, protkaný tragédiemi i štěstím, sem tam na hranici ještě snesitelného kýče. Snaží se vyvolat emoce se silnými momenty a ne zcela jednoznačnou zápletkou. Rozhodně ale má cenu ho zhlédnout.
Text: Tereza Netoličková
Foto: Falcon
