Krásné letní odpoledne bylo svědkem rekonstrukce tryzny z roku 1945. Davovou scénu na velké pláni pokrylo jen několik stovek dobrovolníků v černobílém oblečení. „Mě to dojímá. Dorazilo velké množství lidí bez nároku na odměnu. Měli jsme dvě stovky svých placených komparzistů a zhruba čtyři stovky obyčejných zájemců. Původně tu bylo 160 000 lidí, což ale není v možnostech žádné české produkce shromáždit zde tolik osob,“ řekl ke scéně režisér filmu Petr Nikolaev. Aby tvůrci dosáhli dojmu, že ve filmu diváci uvidí zhruba 250krát více lidí, než se ve čtvrtek v Lidicích sešlo, použijí počítačové triky.

Nikolaev absolvoval se svým štábem v poslední době náročné dny. „Máme za sebou takový dvojtakt. Předevčírem jsme točili v Terezíně, včera a dnes v Lidicích. Byť to je už dávno, ty věci ožívají pořád. Snažíme se vyvolat něco, co je pro národ nesmírně důležité. Na natáčení je i jedna z lidických žen, což je pro mě čest a zároveň také závazek, abych se jí mohl potom, až bude film hotový, podívat do očí,“ prohlásil Nikolaev. Režisér pak k samotnému natáčení, které už probíhá už přes dva týdny, dodal. „Zatím nemáme problém. Vznikají tak dvě až tři minuty denně, což se nám dosud daří.“

Akce se zúčastnil také Pavel Müller, který v Lidicích trávil za války mnoho času u své babičky. „Mí předkové tady žili v domě číslo 42. Moji rodiče se se mnou přestěhovali na Kladno, ale občas mě tady u babičky nechali přespat. A já jsem tady byl právě tu noc před tím, než se to stalo. Měl jsem vlastně velké štěstí,“ vrací se Müller k 10. červnu 1942, kdy byla obec nacisty vypálena. Tehdy mu byly tři roky. Rodiče si ho však včas odvezli. Tragédii přežili i někteří jeho příbuzní. „Bratranec a sestřenice, kteří byli deportováni, se oba zachránili,“ pokračoval Müller. Sám se jako malý chlapec účastnil také pietního aktu v roce 1945, který byl právě nyní v Lidicích natáčen jako rekonstrukce této akce. „Ještě mi nebylo ani šest let, pamatuji si jen takové úryvky,“ uvedl Müller. S sebou měl také obrázek své babičky po boku s prezidentem Edvardem Benešem z onoho dne. I Beneš měl totiž v Lidicích rodinu.

Jednu z hlavních rolí ve filmu Lidice ztvárňuje slovenská herečka Zuzana Fialová, která se ve snímku jako Marie Vaňková vrací na známá místa s ostatními lidickými ženami právě během tryzny. „Ty ženy, které přežily koncentrační tábor, se vlastně vrátily na místo, kde stála původní obec. Tehdy přišlo strašně moc lidí, kteří jim vzdali čest. Ten příběh je absurdní, je založený na totálním nedorozumění a krutosti. Tohle tedy bylo takové vzdání úcty těmto ženám, za to co musely prožít. Některé za ty tři roky úplně zešedivěly,“ řekla k situaci, která se zrovna natáčela Fialová a z pohledu své role doplnila. „Přežila ona, i dcera a na tom pódiu zjistí, že přežila i její láska, Šíma. Takže jsou tam určitě smíšené pocity. Je to takové štěstí v neštěstí. Ale tenhle příběh nekončí až tak tragicky, jako devadesát procent těch ostatních z Lidic.“

Pro Fialovou jsou zatím natáčecí dny snímku velmi drsné. Dvojtakt zmíněný režisérem Nikolaevem, neprožívá nejlépe. „Je to velmi osobní a jsme z toho všichni rozrušení. Já mám za sebou zatím scény, které jsou pro člověka nejtrýznivější, což je koncentrační tábor a tato lidická tryzna. Hodně lidí, co jsou pamětníky, za námi chodí a baví se s námi, tak je to velmi sugestivní. Nikdy jsem neměla slabou náturu nebo nervy, ale po tom dni v Terezíně jsem dostala i horečku. Nechci patetizovat, ale zatím mám za sebou tyhle silné scény,“ svěřila se Fialová a ony dramatické chvíle z natáčení v koncentračním táboře navíc popsala. „Byla jsem oblečena v koncentračním mundúru s číslem, bez vlasů, zbavená identity. Bylo tam dalších takových sto žen a i štáb už mě přestal rozeznávat. Pak tam začali štěkat němečtí ovčáci a začali na nás německy křičet, že jsme špinavé svině. Takhle poníženě jsem se ještě nikdy necítila,“ dodala Fialová.

FOTKY Z NATÁČENÍ FILMU LIDICE

Text: Pavel Urban
Foto: Kristýna Šmejkalová