Přestože máte v současné době stále řadu aktivit v divadle nebo v televizi, nakonec jste se rozhodla do tohoto náročného programu přidat i filmové natáčení. Co bylo pro vás rozhodující, abyste roli ve filmu Vrásky z lásky přijala?
„K tomuto rozhodnutí vedla tentokrát poněkud delší cesta. Zásadní pro mě ale bylo, že mě oslovil režisér Jirka Strach. A zaujala mě už první verze scénáře Marka Epsteina, tedy filmový příběh a moje role v něm.“

Příběh Vrásky z lásky vznikal netypickým postupem. Nejprve jste s vaším hereckým kolegou Radoslavem Brzobohatým souhlasili se společným návratem před kameru a až v návaznosti na váš souhlas začal vznikat příběh psaný přímo pro vás, aby vám sedl na tělo. Ke svým postavám jste se mohli vyjadřovat již v procesu psaní a svým způsobem jste je vlastně pomáhali vytvářet. Jak spolupráce se scenáristou probíhala? Měla například vaše postava Jana Furtáková některé rysy nebo vlastnosti, které jste změnila?
„Ve svém věku si už mohu dopřát luxus vybírat si a říkat pravdu. Vybrala jsem si a říkala tedy od počátku pravdu o tom, co si myslím a oba mladí muži (scenárista s režisérem) se snažili nejen vyhovět mým připomínkám, ale především vytvořit dramatický filmový příběh tak, aby byl uvěřitelný, pravdivý, dojemný. Aby neplnil jen nějaká moje skrytá přání, ale především očekávání diváků. S mladým týmem scenárista-režisér jsem tentokrát na výsledném scénáři opravdu pracovala o trochu víc než obvykle. A protože jde o herečku, pro inspiraci jsem nechodila daleko. A protože jde o herečku v pokročilém věku, nemusela jsem se chodit nikoho ptát na to, jak se právě cítí. O tom už vím své. Přispěla jsem tedy svými lidskými a hereckými zkušenostmi, ale to je vše. Výsledný scénář je samozřejmě dílem Marka Epsteina a režie pak dílem Jirky Stracha.“

Dalo by se říct, že od časů Fany, jste – na rozdíl od televize -  neměla ve filmu takto barvitou roli. Vaše hrdinka je herečka, na jedné straně náladová osoba, na druhé ale energická ženská, která za žádnou cenu nechce život vzdát. S odchodem do ústraní se však vyrovnává těžce. Podle toho, jaké znáte různé osudy herců, je postava Furtákové napsaná uvěřitelně a pravdivě, nebo si tam autor trochu něco přimyslel?
„Moje postava je pravdivá. Už proto, že jde o kdysi slavnou herečku žijící osaměle, na konci životní cesty. Autor postavu vybavil rysy stárnoucích a starých lidí a ani si nemusel mnoho vymýšlet, ono se stačí kolem sebe dívat. V tomto pohledu je ta postava (ale i mnohé další) pravdivá. Navzdory osamění, věku a nepřízni osudu nikdy neztratila zájem o život. Dokáže spontánně projevit radost, cit i lásku. Neumírá. Žije!“

Pokud se dá soudit, s filmovou hrdinkou máte určitě společnou tu nezničitelnou energii. Vaše mladší kolegyně s obdivem a úctou popisovaly nejen to, jak jste dodávala všem energii při natáčení, ale i jak suverénně zvládáte moderní techniku. Co je pro vás hybnou silou, kterou všichni tolik obdivují?
„Važte slova! Já už v očích svých příznivců vypadám jako atomová elektrárna, ale pravda je, že některý den po ránu taková, že jsem spíš malý elektrický vařič. Abych užila příměru. Mám výhodu, že jsem geneticky vybavena po své matce, která si taky nedala ‚pokoj', lítala jak sodík po vodě a všechno ji bavilo. Ale klidně vám přiznám, že jsem to letos poněkud přehnala, vedle filmování trvale hraju v divadle, točím televizi, píšu, starám se o rodinu... A na pár dnů jsem vyrazila do New Yorku tam a zpět, abych se na svět kolem sebe a na sebe dokázala podívat taky z dálky. Ale můj zasloužený odpočinek, to jsou dobrovolné galeje. Jenže - jsem jako ona filmová postava, o níž mluvíme - mě to všechno zkrátka baví. A pokud mi Pánbůh zdraví dá, už nic měnit nebudu.“

Častokrát jste vzpomínala na to, když jste jako mladá herečka měla možnost spolupracovat s legendami – třeba v divadle s Janem Werichem. Dnes řada mladých kolegů naopak vzala jako poctu, že si mohli zahrát společně s vámi ve filmu Vrásky z lásky. Cítíte se jako legenda? Je pro vás osobně takový obdiv, respekt a úcta od mladých herců potěšující?
„Měla jsem velkou radost! Ale jako legenda jsem se nikdy necítila, necítím a cítit nebudu. Já vůbec nejsem objekt na ‚mramorování', třebaže mám z cen, trofejí a příznivých ohlasů na svou práci pokaždé radost. Umím se radovat! Pokud jde o mladé lidi, vyhledávám je a mám je ráda a vždy ocením, když respektují mou životní zkušenost a jsou navíc slušní. Znám takové. Ale vím i o tom, že se obecná slušnost a respekt ke stáří v naší společnosti poněkud vytrácí.“

Jiří Strach s vámi spolupracoval již před lety např. na filmu Povodeň – nyní vás přesvědčil k poměrně náročnému natáčení. Znamená to, že se vám s ním pracuje dobře?
„Ano. Jinak bych s ním nedělala. Je klidný a hlavně ví.“

U typů filmů jako Vrásky z lásky, kde v centru děje stojí herecká dvojice, je asi nejdůležitější najít pro svou postavu prostor a přitom se vzájemně nezastiňovat. Jak se hledá taková rovnováha?
„S Radkem Brzobohatým jsme sehraná dvojice navzdory tomu, že jsme mnoho let spolu nehráli. Ale oba jsme především profesionálové a v profesionální práci není možné se přetahovat. Tam to musí ladit. Doufám, že se nám to podařilo, problémy v profesi jsme neměli.“

Samotné natáčení často probíhalo za běžného provozu, na ulicích se často lidé zastavovali a pozorovali práci, ale zdálo se, že vás to vůbec neruší. Jak se hledá v takových situacích soustředění?
„Jsem už dostatečně otřískaná na to, abych všechno zvládla; já už hrála i ve lví kleci, takže nějaká ulice ve městě mě nemůže překvapit. Umím se soustředit na práci, protože jinak bych se přece musela zbláznit.“

Za dlouhé roky vaší popularity jste už zvyklá na zájem lidí. Zastavují vás stále na ulici nebo oslovují na veřejnosti?
„Zastavují, oslovují mě, když mám náladu a čas, tak mě to dokonce těší. A velice! Ale jsou chvíle, přiznám, kdy nejsem nejmilejší a kdy si přeju být neviditelná jak legendární Hopkirk. Ale těch je naštěstí minimálně.“

Tvůrci si pro vás nachystali některé i docela fyzicky náročné scény. Která byla nejobtížnější? Vzepřela jste se někdy režisérovi s tím, že tohle už je na vás moc?
„Jednu chvíli jsem si myslela, že film nikdy nedotočím. Špatně jsem šlápla a už mě vezli málem do špitálu. Úraz. Bolestivý a nepříjemný. Dokonce jsem po tom bolestivém úrazu holenní kosti musela přelézt přes tři metry vysokou bránu. A doktor v Klatovech mi pomohl obstřikem, kterým mi bolestivá místa na několik hodin umrtvil. Jinak bych to nezvládla. Posílám mu dík. A pak nás trápila zima. Nakonec se pár scén ještě přetáčelo, to už jsem si vážně myslela, že je po mně. Není! Žiju!“

Ve štábu byl i váš vnuk Marek, který studuje filmovou školu a má za sebou už i první vlastní filmy. Sledujete jeho práci?
„Samozřejmě, ale sleduju ho z dálky. Protekci mu nedělám, nepřijal by ji. Vyslechne můj názor, ale stojí si za svým - i v tom mu fandím.“

Nedávno jsme viděli v několika filmech vaši dceru Simonu a člověka mimoděk napadne, že by jistě bylo skvělé, kdyby nějaký autor napsal film na tělo pro vás dvě. Myslely jste na to někdy? Prý se dokonce uvažovalo o tom, že by roli vrchní sestry hrála Simona?
„Kdyby byl dobrý scénář a role pro nás dvě - proč ne? A o tom, že měla hrát tentokrát se mnou, patrně víte víc vy než já.“

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:

• Akustické koncerty Anety Langerové jsou plné života
• Hrdinové Prciček na Školním srazu i po letech řádí
• Jaksi Taksi i Five O’clock Tea na Votvíráku s novým albem
• Abraham Lincoln: Lovec upírů je americký hrdina se vším všudy
• Amerika zažila další útok, Avengers ji ochránili