Prušinovský je celoživotním fanouškem fotbalu, věnuje se mu také aktivně jako amatérský hráč týmu Ostran Zadní Třebáň. Studoval na Akademii J. A. Komenského, na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze a po vojenské službě také na pražské FAMU, obor scenáristika a dramaturgie. Napsal scénář ke snímku „František je děvkař“, který se stal zároveň jeho režisérským debutem. Podílel se také na komedii „Rafťáci“, povídkových „Autopohádkách“ nebo na Hřebejkově „Medvídkovi“. Velký ohlas sklidil s televizním seriálem „Okresní přebor", úspěšně na něj navazuje celovečerním filmem „Okresní přebor: Poslední zápas Pepika Hnátka“.

Kdy a jak vznikla myšlenka na Okresní přebor?
„O fotbale jsem psal vždycky, protože jsem ho hrál a hraju do dneška. Už na FAMU jsem psal povídky z fotbalového prostředí a jednou jsem je sepsal do většího tvaru. Myslel jsem si na hodinový televizní film, který byl sice ještě jiný než Okresní přebor, ale všechny postavy, které dneska známe, v něm byly už tenkrát.“

Seriál Okresní přebor přišel v době, kdy u nás existovaly prakticky jen vztahové seriály. Bylo těžké si sportovní seriál prosadit?
„Od začátku jsem říkal, že by mělo jít o komediálně laděný seriál, v němž by měly být vztahy podružnější, protože síla Okresního přeboru leží jinde – v netypickém prostředí. Mojí ambicí bylo udělat seriál se sportovní tématikou a udělat ho opravdu věrně. Víte, když jsem do té doby viděl film se sportovní tématikou, tak jsem byl většinou hodně zklamaný, jak je to udělané. Většinou je to o ojedinělých výkonech a vyhrocených zápasech, přitom z osmdesáti až devadesáti procent je sport o něčem úplně jiném. Zvlášť ten amatérský.“

Byl jste překvapený, jak těžké je natočit sport tak, jak chcete a potřebujete – přihrávku, nahrávku, střelu, gól?
„Od začátku jsem věděl, že sportovní sekvence nebudeme vůbec připravovat. Nic není inscenované, všechny zápasy jsou točené dokumentárně tak, jak opravdu probíhaly s fotbalisty, o kterých to opravdu je, a proti týmům, které hrají na stejné úrovni. Přiznávám, je to trošku hra na náhodu.“

Pojďme zpátky na začátek, jak se rodilo herecké obsazení Slavoje Houslice?
„První, koho jsem oslovil a kdo mi bez problémů kývnul, byli David Novotný, Leoš Noha a Pavel Kikinčuk, se kterým jsem chtěl opravdu hodně něco společného dělat. Je to velký oblíbenec mojí ženy, která mi ho ukázala v Činoherním klubu. Víceméně pro tyhle tři jsem taky jejich postavy psal. Naopak o Luňákovi a Orlovi jsem měl původně trochu jinou představu, ale nakonec se to vyvinulo tak, že Luňáka hrál Ondra Vetchý a Orla Luděk Sobota.“

Natočený seriál poměrně dlouho čekal na svoje uvedení na televizních obrazovkách, jak jste tohle období prožíval?
„Měl jsem za sebou usilovnou roční práci, přičemž mi bylo řečeno, že minimálně další rok budu čekat, než seriál někdo uvidí, což je pro režiséra nepříjemné, ať už je výsledek jakýkoliv. Byla to práce, se kterou jsem se nikde nemohl prezentovat. Třeba jsem šel na konkurz, říkal jim, že mám za sebou velký seriál o fotbale a oni se tak na sebe nechápavě dívali, protože o ničem nevěděli. Dokud to nemá premiéru a není to vyzkoušené v éteru, tak to prostě neexistuje.“

Mají jednotlivé postavy seriálu své skutečné předobrazy v reálném životě, třeba právě Větvička?
„Žádné skutečné předobrazy nikde nežijí. Všechno to jsou různě pomíchané destiláty postav, se kterými jsem se za těch dvacet let u fotbalu potkal, samozřejmě se značnou dávkou tvůrčího ‚Škatulata, hejbejte se' a s jistým osobním a tvůrčím vkladem těch, kdo je hrají. Třeba až Ondra Vetchý dal Luňákovi takový ten fanatismus ad absurdum. On už byl ve scénáři, ale nebyl stěžejní, Ondra to na tom postavil. A speciálně u Větvičky jsem se jeho mluvy hodně bál. Nechtěli jsme, aby to vyznělo trapně. Teprve ve chvíli, kdy jsem tak Leoše uslyšel mluvit, tak jsem uvěřil, že to bude fungovat. Navíc úplně původně ve scénáři bylo ráčkování, ale tím, jak jsme se o tom s Leošem dlouho bavili, tak došlo k tomu posunu od špatného ‚er' k čistému ‚jé'.“

Seriál měl obrovský úspěch, logicky tedy přišla nabídka na volné pokračování. Jak jste na ni reagoval?
„V seriálu jsem pokračovat nechtěl, místo toho jsem přišel s myšlenkou na film, kterou se mi po několika peripetiích podařilo prosadit. Ale i tak jsem se bál znovu vstupovat do stejné řeky. Věřit, že to celé má smysl, jsem začal až ve chvíli, kdy jsem cítil, že se mi daří psát Pepika Hnátka, že mi ožívá pod rukama. To byla úleva. Scénář měl mraky verzí a v jeden moment jsem si říkal, že s tím i fláknu.“

Proč jste nechtěl pokračovat v seriálu?
„Neviděl jsem kudy a jak. Kde brát nápady k postavám, o nichž už jste natočil hodiny a hodiny materiálu?“

Zatímco seriál je spíš legrační, film je v mnoha ohledech nekompromisní a nelítostný. Chvíli se smějete a za chvíli vás zamrazí, co jsou si ti lidé schopní dělat.
„Takový měl být už seriál! Ale je třeba si uvědomit dvě věci, jednak že jeden díl seriálu měl dvacet minut, takže to byla vždycky spíš jen taková anekdotka. Druhak, seriál byl točen na zakázku, takže jsem si nemohl dovolit úplně všechno to, co mi dovolil teď film. Na druhou stranu je ale třeba taky přiznat, že některé díly seriálu takové přece jen jsou a jsou to zrovna ty díly, které mám nejradši.“

Co bylo pro vás na filmu nejtěžší?
„Nejtěžší bylo udržet balanc. Chtěl jsem, aby Poslední zápas Pepika Hnátka byl vtipný a zároveň nebyl trapný, patetický nebo sentimentální, protože to je přece jen film o smrti. A smrt je vážná věc a vyvolává smutek. Chtěl jsem, aby byl rovný a přirozený. Sentiment se vám tam pořád vkrádá, svádí vás to sáhnout po něm, ale to jsem nechtěl, na to jsem se opravdu pekelně soustředil, abych nikde nepodlehl.“

Co od filmu očekáváte Vy osobně?
„Vůbec nevím. Doufám, že příběh je docela silnej, že film nenudí… Ono je to těžký. Když Steven Spielberg točil druhý díl Indiana Jonese, tak říkal, že to bude v každém případě nevýhra, protože jsou v podstatě jen dvě možnosti, jak to dělat. Buď to udělat úplně stejně jako první díl a lidi vám budou vytýkat, že jste to udělal stejně a že je to nuda. Nebo to udělat trochu jinak a lidi vám budou vytýkat, že už to není to, co to bylo. Takže nevýhra. Já jsem šel tou druhou cestou, protože ta první by mě nebavila. Udělal jsem to trochu jinak a přivedl úplně novou postavu, která ale zase až tak nová není a udělal z ní hlavní figuru vyprávění. Ostatní jsou odsunuti na druhé místo, ale zase ne tolik, aby někomu chyběli. Bylo fajn, že ve filmu už jsem žádné vztahy nemusel vytvářet, protože je známe. Už si můžeme užívat jen jejich konfrontace. V zásadě se dá říct, že filmem rozšiřujeme mytologii seriálu: Jaký byl vztah Luňáka s Hnátkem? Jaký byl vztah Hnátka s Orlem?“

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:

• Akustické koncerty Anety Langerové jsou plné života
• Filmové premiéry, které byste v únoru neměli propásnout
• Hrdinové Prciček na Školním srazu i po letech řádí
• Jaksi Taksi i Five O’clock Tea na Votvíráku s novým albem
• Let´s Dance - ženy mile potěší, muže příliš nenadchne