A zdálo se, že bude přát i počasí. A přálo… tak trochu. Podle předpovědi měly být tropy. Už ve středu se na webových stránkách akce objevil seznam blízkých rybníků a přehrad, které mnozí během pátku rádi využili ke svlažení svých unavených a přehřátých těl. Vzduch se téměř nepohnul a každý pohyb byl ničivý, proto se kapely vystupující během pátečního odpoledne musely smířit s poněkud zemdlelým publikem postávajícím u stánků s pivem či polehávajícím v trávě v drobných náznacích stínu.

Žhavý pátek plný stylů
Žhavé peklíčko si na stagi zažili LUS3, jejichž zhruba hodinové pásmo otevíralo v půl druhé po poledni festivalový pátek. Následoval je oblíbený Krucipüsk a poprvé live band Prago Union, kteří zahráli výběr svých hitů i pár skladeb z úplně nové desky s názvem Normal 0 21 false false false CS X-NONE X-NONE MicrosoftInternetExplorer4 „V barvách", která vyjde už 1. září 2011. Po nich zahráli Sunshine a dorazil i Visací zámek. V sedm hodin vystoupil General Levy, který do Vroutku přijel z Velké Británie a pomocí chytlavých rytmů reggae přivedl vařené publikum k životu.

Kapela Elvis Jackson ze Slovinska, jejíž jméno možná u některých může vyvolávat opovržlivé úsměšky, dokázali, že název není všechno a předvedli skvělý rockový koncert řízlý metalem, punkem a reggae.

Nadšeně očekávaní Skyline u fanoušků vzbudili smíšené pocity. Poněkud utahané skladby z posledních alb už nejsou to, co bývaly. Vystoupení zapůsobilo jako resetovací tlačítko na čerstvě zahřáté publikum, které se konečně při předchozím koncertu Elvis Jackson trochu rozhýbalo.

Naštěstí bylo k dispozici náhradní řešení – Growland DJ Stage. A naneštěstí se tam vzduchem linula hudba o něco více alternativní, než jsme čekali. Po desáté ale mixážní pult ovládli britští DJ’s Deadly Hunta a Temper D, kteří přivedli fanoušky do varu. Do rána pak party protáhli Pixie & Suki.

Na hlavní stagi končil program o něco dříve, ale o to víc nadchnul. Poslední hodiny prvního dne patřily německým rockerům Mad Sin! a geniálním Zion Train, jejichž hudba se nesla noční krajinou na kilometry daleko.

Bláto, svíčky a N.O.H.A.
Tou dobou bylo nebe ještě plné hvězd. Druhý den po opuštění stanu všichni zjistili to, co ti, kteří do rána tančili na DJ Stagi již dávno věděli. Rtuť teploměru oproti předchozímu dni klesla o celých dvacet stupňů, oblohu halily husté šedé mraky a vzduchem poletovaly studené kapky vody poháněné větrem. Pokud se někdo na festival vybavil veskrze letně, nejspíš si letošní „Vroutek“ moc neužil. Rozčarovaní byli i umělci, kterým počasí jejich poslední koncerty sezóny příliš neusnadňovalo. Nebohý Earl16 vypadal přímo zdrceně, což bylo patrné i na celkovém vyznění jeho písní. Škoda.

Celé sobotní odpoledne patřilo rockovým formacím. K vidění byli Please The Trees či Matahari, kteří předvedli skvěle otextované skladby, jež nalomily mou odvěkou nedůvěru vůči metalu. Následovali nadšeně vítaní Rara Avis a Priessnitz.

Po rockových peckách značně utrpěla integrita povrchu v prostoru před hlavní stagí. Svěží zelený trávník, který byl k vidění v pátek, byl zanesen vrstvou bahna, před pódiem už raději zmizel úplně a zůstalo pouze to bahno, které velmi brzy pokrývalo řádící tanečníky od hlavy až k patě. Teplo a energii vrátila do prokřehlých těl horkokrevná španělská zpěvačka Carmen s uskupením United Flavour. Když se objevili Tata bojs, na zimu si nikdo ani nevzpomněl. To už byl areál narvaný k prasknutí a v souvislou vrstvu blátíčka se proměnily i poslední zbytky zeleného porostu.

Kolem půl jedenácté areál rozzářily tisíce plamínků svíček, jež si mohli návštěvníci během festivalu zakoupit za dvacet korun a přispět tak organizaci „Světlo pro svět“, která se zabývá prevencí a léčbou slepoty a podporou postižených osob v rozvojových zemích. A pak už jela jedna pecka za druhou. Mezinárodní hudební projekt N.O.H.A. předvedl to nejlepší, co na celém festivalu zaznělo. Velkolepou tečku za Rock for Church(ill)em a zároveň za celou letní sezónou udělal Parov Stelar Band, který přítomné publikum podle jeho reakcí doslova nadchl.

Dvanáctkrát a stále poprvé
Po dvanáctileté historii festivalu se stále ukazovaly místy těžko pochopitelné organizační nedostatky. Pořadatelé měli zřejmě neochvějnou důvěru v dobré počasí, proto kromě dvou větších stanů s pivem člověk nenarazil na přístřešek, který by ho ochránil před deštěm. Štěstí, že byl autokemp blízko a kapely byly perfektně slyšet i odtud.

Aby se člověk dostal do zazších koutů parkovacího prostoru, byl nucen projít po v tu chvíli až nepříjemně dlouhé, ale hlavně neosvětlené cestě. Po celém prostoru totiž prakticky neexistovala žádná světla a nebylo vidět na krok, což bylo značně nepraktické vzhledem k tomu, že zde číhaly na kolemjdoucí nástrahy v podobě vyjetých kolejí bahna a louže v lepším případě vody, v horším močůvky z blízkých prasečáků.

Větší pozornost pořadatelů by si napřesrok zasloužila také struktura programu a časové rozmístění kapel. Když rytmické taneční rockové skladby hrály těsně po začátku programu nedlouho probuzeným lidem s výrazem čerstvě vyoraného bramboru, nepůsobilo to dobře na náladu umělců ani publika a kvalitní hudební vystoupení kvůli tomu mnohdy vyšuměla do ztracena.

Nejmenší z našich největších festivalů tvoří milou alternativu k ostatním podobným akcím obřích rozměrů. Rock for Church(ill) se nesl ve znamení pohody a dobré hudby a nabízel poslední únik před tvrdou realitou konce dovolených a nadcházejícího školního roku. Díky skvělému výběru kapel se stal nedílnou součástí festivalového léta.


Text: Jitka Hemelíková
Foto: Rock for Church(ill)