Při vstupu to tak ovšem nevypadalo. Nejenže se objevily problémy se vstupenkami, pořadatelé ale navíc nechávali prošacovat snad každého návštěvníka, což neuvěřitelně zdržovalo. Na druhou stranu je ale asi dobře, že chtěli udržet bezpečí a pořádek festivalu.

Po absolvování této kontrolorské procedury se konečně ocitáme v centru dění. To se nacházelo na Bruselské cestě a v Průmyslovém paláci. Tyto dvě scény byly propojené vyhrazenou cestou, takže tu vznikl jakýsi areál plný tradičních festivalových stánků. I přes poměrně drahé lístky tu bylo dost lidí. A to jak Čechů, tak i zahraničních návštěvníků z Německa, Anglie nebo Polska, kteří si chtěli užít opravdu nadupaný program.

A právě program byl možná dalším malým zádrhelem. S dobrým úmyslem byl postaven tak, aby se časy vystoupení jednotlivých kapel nekryly. To je skvělé, pokud si chcete vychutnat opravdu každého interpreta a zbytečně neřešit to, jestli zůstat na koncertě, který právě probíhá či se vydat k jiné stagi. Ovšem hraje-li zrovna skupina, jejíž styl hudby vám není blízký a máte-li už areál prochozený, je to trochu problém. Můžete sice posedávat na betonových pláccích nebo chvilku využít k vystání fronty u Toi Toiek či se naládovat nějakou festivalovou pochutinou, ale přece jenom hodina, kterou koncerty většiny kapel trvaly, byla dlouhá a mnohdy nudná doba.

Ovšem za požitek ze skupiny, na kterou se několik dní předem klepete jako drazí psi, je potom k nezaplacení a stojí za tu chvíli nicnedělání. Opravdu úžasnou show předvedli švédští The Hives, na které se do Prahy sjelo snad nejvíce fanoušků. Avizovaný průšvih, jenž bývá pro kapelu typický, se však nekonal. Naopak si rozdovádění fanoušci mohli užít jejich klasickou chvilku koncertů, kdy se celá kapela proměnila v led a téměř minutu se vůbec nepohnula. Frontman a zpěvák Pelle Almqvist řádil, lehal si na pódium, lezl na kovové konstrukce, řval do mikrofonu, odhazoval kusy oblečení a doslova si omotal publikum kolem prstu. Jeden z nejlepších momentů vystoupení byl, když Pelle dokázal fanoušky posadit na zem, a když s prvními tóny songu všichni vyskočili do vzduchu s rukama nad hlavou. Dočkali jsme se i jedné z nejznámějších písní „Hate to Say I Told You So“, při které zpívali a řádili i ti, kteří tuto skupinu zas tolik neposlouchají.

Jedním z nejčastěji skloňovaných jmen Prague City Festivalu byla americká hip hopová formace House Of Pain. Tu v roce 1992 proslavil hit „Jump Around“, díky kterému se dostali do povědomí po celém světě. U nás v Praze však měli tu nevýhodu, že se jejich vystoupení nekonalo pod širým nebem, ale na scéně v Průmyslovém paláci, kde kvůli velkému prostoru bylo velmi špatné ozvučení. Bohužel to tu tak měli všechny kapely, včetně Hadouken nebo Support Lesbiens. A byla to velká škoda. I Hadouken totiž předvedli jeden z tradičně divokých koncertů. Vedro v nevětrané budově se však nedalo vydržet, a tak hodně fanoušků chtě nechtě odcházelo na vzduch.

Přesto se ale první ročník nesmírně vydařil. Pořadatelům se podařilo sestavit skvělý seznam interpretů a na poprvé přilákat vysoký počet návštěvníků. Když do příště vylepší i ty malé zádrhely a udrží nastavenou laťku, věřím, že se PCF může stát jedním ze světoznámých městských festivalů.


Text: Tereza Netoličková
Foto: Prague City Festival





SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:
Kam vyrazit za hudebním dobrodružstvím v červenci?
Basinfirefest - Blíží se největší akce Západních Čech
Druhý den Votvíráku začal smutně, skončil ale příjemně
První den na festivalu Votvírák je za námi