Po mnoha divadelních scénách v celé republice, v Praze pak jen v případě té karlínské, se k uvedení slavného broadwayského muzikálu My Fair Lady odhodlalo Divadlo Na Fidlovačce. Jeho pojetí je na první pohled prostší, zato duchem a zpracováním velkolepé. Skvěle obsazené dílo má kouzelnou atmosféru a pohlcuje publikum po celou dobu trvání. Z této My Fair Lady čiší umělecké nadšení a radost.
Dnes už slavný muzikál od autorů Alana Jaye Lernera a Fredericka Loeweho, který vznikl na motivy divadelní hry G. B. Shawa Pygmalion a filmu Gabriela Pascala, měl premiéru na Broadwayi už v roce 1956. Na české scéně se hrál třikrát v pražském Hudebním divadle Karlín. Prvně 12. prosince 1964, tedy v den, kdy se konala světová premiéra později velmi úspěšné filmové verze My Fair Lady. Kromě Karlína se pak inscenace chopila řada tuzemských divadel. Celkem se známé dílo hrálo v českých zemích zhruba dvacetkrát.
Nyní se k této řadě zpracování přidalo Divadlo Na Fidlovačce. V režii Juraje Deáka se v hlavních rolích představují Tomáš Töpfer (Henry Higgins), Tereza Bebarová a Barbora Mošnová (Eliza Doolittleová) a Otakar Brousek ml. jako plukovník Pickering. Václav Svoboda s Miroslavem Hanušem alternují v roli otce Elizy Alfreda a matku Higginse ztvárnila Libuše Švormová. I v menších úlohách se ale objevují skvělí herci jako Ludmila Molínová (Paní Pearsová) či Marek Holý coby Freddy.
Příběh vypráví o chudé pouliční prodejkyni květin Líze. Tu jednoho dne potkají Higgins a Pickering a profesor Higgins se se svým přítelem vsadí, že by do půl roku udělal z Lízy vznešenou dámu se vším všudy, že by nikdo nepoznal, z jakého prostředí pochází. Slečna Doolittleová za ním brzy sama přijde, zda by to s ní tedy zkusil. A dál už to jistě znáte. Ač první pokusy začlenit Lízu do vybrané společnosti ještě nejsou dokonalé, nakonec je z ní skutečná dáma, která oslní kdekoho. A ke štěstí přijde pomocí Higginse i její otec, jenž do té doby živořil a opíjel se na dluh. A jak už to tak ve velkých dílech bývá, najdou k sobě Henry a Líza postupně cestu.
Ačkoliv by se to po většinu děje nezdálo. Ješitný profesor Higgins mluví s Lízou často jako s kusem hadru. Mladá dívka je sice ráda za pohostinnost v jeho domě, ale jeho chování k ní si nenechá líbit. Slovní jazykolamy, které mají Líze pomoci mluvit správně anglicky, jí také zprvu nejsou po chuti. Ovšem, když poprvé vysloví větu „Déšť dští v Španělsku zvlášť tam, kde je pláň.“ správně, mají radost všichni. Jistě, to vše je zahrnuto už v původním díle jako vlastnosti postav, ovšem Töpfer a Bebarová dodávají těm svým velmi osobité kouzlo.
Töpfer pojal profesora Higginse jako shrbeného morouse v baloňáku a brýlích s velkými obroučkami, jehož jedinou radostí jsou pokroky jeho žačky, čímž si dokazuje své schopnosti. Bezcitné jednání však uplatňuje ke všem stejně. Pěvecky svá čísla zvládá Töpfer velmi dobře. Z celého souboje ale nakonec na body mírně vítězí Bebarová. Je výtečná jak herecky (mluva, mimika, gesta), tak pěvecky, kde dokáže vyzpívat vše, jak je třeba a máte z ní příjemný pocit. V tomto směru bych ještě ocenil velmi charismatický výkon Miroslava Hanuše a po herecké stránce i Libuše Švormové.
Scéna Ivo Žídka je jednoduchá, ale promyšlená. Venkovní prostředí se střídá převážně s bytem profesora Higginse. Obé „střihá“ v přední části závěs, na němž jsou promítnuty budovy Londýna. Schody v zadní části jeviště fungují také jako rozdělovník prostředí. Tu jako jiné části domu Higginse, jindy jako samotný vchod do něj, příště zase jen jako doplněk k domům na náměstí, kde se schází spodina. Podobně působí i cihlové stěny. Vždy pak stačí jen drobné doplňky, židle, pohovka či pozoruhodné nahrávadlo profesora Higginse. Nemusíte se tedy bát dlouhých přestaveb, a to ani při scénách na dostizích, plesu pak předchází pauza.
Kostýmy Sylvy Zimuly Hanákové jsou nenucené, převážně tmavší a jednobarevné. Výjimku tvoří jen nádherné bleděmodré šaty Lízy na dostizích či černé s vínovými motivy a šperky pro ples. Jinak jsou však trefné a snadno připomínají starou Anglii. Tradičně skvělou práci pak jako v jiných muzikálech na Fidlovačce odvedl autor hudebního aranžmá Ondřej Brousek. I když je hudba reprodukovaná, působí správně a dopomáhá vytvářet krásnou atmosféru. Zvuk byl bezproblémový a vhodné byly i úpravy mikrofonů herců pro písně. S atmosférou a okouzlením diváka souvisí i choreografie Martina Packa. Bylo někdy až překvapující, jak k výbornému zážitku stačí jen židle, postel či plácnutí do stehen. I pohybové kreace zvládli všichni výtečně.
Ať už jste My Fair Lady viděli v Karlíně, jinde po republice nebo jen ve filmu s Audrey Hepburnovou a Rexem Harrisonem (jehož remake se mimochodem chystá na příští rok), pak rozhodně neváhejte ani s návštěvou Fidlovačky. Na Broadwayi měl tento slavný muzikál přes 2500 repríz a myslím, že velmi vysoké číslo budou jednou oslavovat i v pražských Nuslích. Jejich zpracování je skvostné a působivé. A i když se vám 150 minut může v psané podobě zdát jako dlouhá doba, tak vězte, že vám v hledišti hravě uteče. Budete se bavit, tleskat, obdivovat a v tramvaji po cestě domů budete o všem tak intenzivně přemýšlet, že pravděpodobně přejedete. Ale to vám úsměv z tváře vzít nemůže.
Text: Pavel Urban
Foto: Divadlo Na Fidlovačce
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:
Divadlo Na Fidlovačce představilo novou hru Shapira
Jak netradičně oslavit Mikuláše?
Apartmá v hotelu Plaza vám pošimrá bránice
Dětem Ráje se na Slovensku dařilo, u nás si dávají pauzu