V sále Divadla v Celetné panovala při vstupu opravdu zajímavá atmosféra. Tlumená světla, spoře oděné dámy, chlapík v tmavých brýlích a sametovém sofa. „Dům, kde to dělají dobře“. Příchozí páni dostali malý dárek a pak si spolu s dámami mohli loknout z lahve, kolující hledištěm. Takový úvod sliboval hru nesvázanou konvencemi, atmosféru vykřičených domů a temné mafiánské prostředí. Bohužel realita byla poněkud slabší.

Inscenace Martina Čičváka je jakousi snůškou problémů, filozofických otázek a jednoduchého příběhu. Hra nemá nějak zvlášť pevný děj ani výraznou, jestli vůbec nějakou, pointu. S ironií řeší lidskou hloupost a jednoduchost. Nabádá k otázce, zda takhle opravdu někteří, zejména mladí lidé, přemýšlejí.

Příběhem provází Frankie v podání Jakuba Barnince. Ten mluví o svých přátelích, lehké děvě Peggy, zlodějíčcích Writovi a Blackovi a dealerovi Eddiem. Všichni jsou, jak se dozvíme, fajn. Frankie má rád lidi, kteří toho hodně vědí, přesně jako jeho kamarádi. Ti jsou ale ve skutečnosti velmi omezení. Write a Black si dokola pokládají ty samé otázky, nakonec ale vždycky dojdou k tomu, že to prostě dělají dobře.

V jednu chvíli dokonce hrozí, že se zastřelí navzájem. Oba totiž touží po slávě, jaké se dostalo těm největším kriminálníčkům. Místo toho jsou jen místní zlodějíčkové a tak je napadne, že zastřelí jeden druhého, aby se proslavili. Když ale dojde do tuhého, začnou opět řešit jednu z životně důležitých otázek.

I Peggy to dělá dobře. Alespoň to tvrdí Frankie, kterého Peggy miluje. Kurtizána na volné noze vede školu prostitutek, které ale nikdy nemohou být tak dobré jako ona. Jenže Peggy to dělá dobře a kšefty kvetou. Díky nadcházející tragické události, pak ale zbývající děvy nedokážou sehnat obživu.

Rozvíjí se příběh mladičké Lisy, jedné z učenkyň Peggy. Ta chce být herečkou. Lisa je opět z těch, kteří toho do hlavy moc nepobrali. Nechá se snadno ovlivnit, přesto je v ní jistý potenciál. Dívka chce jít za svým snem i přes překážky. Bohužel to opět shodí, když problémy, které se jí v kariérním postupu naskýtají, jsou naprosto malicherné. Přesto je Lisa řeší s naprostou vážností a důležitostí.

V podstatě není možné určit dějovou linii příběhu. Jsou to vesměs kratičké scénky, jež diváka buď provází danou chvílí, nebo ho navrací do minulosti postav. Jedná se o útržky dní, možná týdnů. Málokdy se dá najít souvislost mezi všemi obrazy.

Přesto je ve hře několik velmi dobrých momentů. Scény, ze kterých doslova vyletíte ze židle i chvilky, kdy se opravdu bavíte. Pořád ale čekáte na nějaké vyvrcholení, závěr, něco, co hře dodá potřebný drive. To ale nepřijde.

Jediným zpestřením je částečné zapojení diváků, hra v hledišti a výstřely z pistolí. Některé z hereček sem tam vykoukne část těla, která nemá, to ovšem hru, vzhledem k její povaze, nijak nenarušuje. Inscenace rozhodně nepatří k tomu nejlepšímu, co divadelní prkna nabízí. Možná je to poněkud slabším výkonem některých představitelů, možná samotným zpracováním hry, jak už ale stojí výše, hře chybí jiskra. A to pořádná.


Text: Tereza Netoličková
Foto: Akakababa