O divadelní adaptaci se postaral Dodo Gombár a do obsazení byla zvolena zajímavá jména. V roli Mojmíra se divákům představil Filip Čapka, kterého si můžete pamatovat z loňské filmové adaptace Vieweghova Románu pro muže. Jeho ženu Hedviku si zahrála Petra Hřebíčková, jež se do povědomí širšímu publiku dostala zejména rolí Jarušky v Menzelově snímku Obsluhoval jsem anglického krále. Ústřední dvojici pak doplňuje Kristýna Frejová jako rodinná chůva. Ve vedlejších (dvoj)rolích se objevili také Tomáš Pavelka, Gustav Řezníček a Reka Derzsi.

Hra začíná jako vzpomínka prvního setkání našich hrdinů, která je vyprávěna jejich pozdější chůvou. Mladá, krásná, ale zato prostá a naivní knihovnice Hedvika potkává na vlakovém nádraží Mojmíra, celkem známého a sebejistého spisovatele. Toto shledání se stává zárodkem jiskřivého vztahu, který nabírá velice rychle na otáčkách. Mojmír, omámen její krásou a půvabem, nabízí po dvou týdnech známosti společné bydlení, což je Hedvikou okamžitě přijato. Pan spisovatel se touží o svou milou starat, ochraňovat ji a zahlcovat dary. Na druhou stranu si však libuje v sebevzhlížení a vyžaduje od své partnerky býti prototypem ideální ženy, která vypere, přinese, sexuálně uspokojí a svého muže bude bezmezně uctívat. Hedvika je zprvu okouzlena a ochotna tuto představu naplňovat. Na předporodním kurzu se setkává s dulou, poradkyní a emocionální podporou v době těhotenství, která v jejich rodině zůstane dalších 7 let jako chůva. Hedvika se nechává zahrnovat novým domem, zahradou, dovolenými u moře. Má i dvě děti, po kterých vždy toužila.

Vše dostane zcela jiné kontury, když se tato žena v domácnosti setkává s panem architektem, nápomocným při stavbě jejich domu, který poodkryje pro nadšenou Hedviku svět numerologie, budhismu, esoteriky, sensibilství či taje lunárního kalendáře, podle něhož začne synchronizovat i svůj sexuální život s Mojmírem. Hedvika je ve všem podporována svou chůvou, stárnoucí feministkou, jež v ní navíc pěstuje ženskou emancipaci a doporučuje jí knihu „Ženy, které běhaly s vlky“, která se pro ní stane novou emancipační biblí. A protože bývalá dula celý příběh vypraví, také vše sarkasticky komentuje ve prospěch své svěřenkyně.

S přicházející seberealizací, emočním vystřízlivěním a nově nabitými koníčky začne Hedvika stále více vnímat svého muže pouze jako zdroj geofondu pro své potomstvo. Už u ní není na prvním místě, nýbrž kdesi na desátém. Hned po bio věcech, laktačním poradenství, hnojení kytek na zahradě. Všudy přítomná dula dokáže dojít tak daleko, že předsvědčuje Hedviku až k extrémním radám jako metodě čůrání ve stoje pomocí „čurovodu“ – jak přítomný Mojmír pojmenovává novou pomůcku v domě. Mojmír zájmy své ženy všemožně shazuje a okolní dění se snaží vždy vtipně glosovat, ale stále více si uvědomuje, že je na opuštěné koleji a z toužebné pozice býti obdivován se snaží dostat alespoň do pozice normální rodiny s průměrným zájmem od své ženy. Ale utrápený spisovatel je už velice hluboko pod tímto standardem, a tak se roztáčí kolotoč vzpurných akcí, teorií pro a proti nevěře, rad od bohémského kamaráda až k opileckým eskapádám a hlavně otázce - zda je ještě co zachraňovat.

První polovina představení jede na spěšném rychlíku, kdy je divákovi sice rychle, ale zato dlouhosáhle servírována cesta k neštěstí Mojmírovu a je spíše vysvětlující než dramatická. Natož zábavná, protože humorné vložky, které fungovaly k pobavení publika, tkvěly pouze v občasném použití peprnějších slov, což nikoho nepohoršilo, ale ničeho vtipnějšího jsme se nedočkali. Během divadelní pauzy tak člověk spíše přemýšlel a obával se, v jakém duchu se ponese zbytek představení.

Divák může mít radost zejména z druhé poloviny, která je na tom mnohem lépe. Dramatické scény jsou chvílemi opravdu dramatické a pozorovatel se stále více sbližuje s hlavním protagonistou a dokáže se s ním dostat do jeho sklíčenosti. Hra začne nabízet i velice zajímavé konfrontace, do kterých se postavy dostávají, a dokonce se propracujeme i k povedeným a vtipným dialogům. Pokud jste knižní román nečetli, bude pro vás možná napínavé sledovat rozuzlení celého příběhu, které není až do poslední chvíle tak jednoznačné.

Po závěrečné scéně a uklonění návštěvníkům divadla přišla nepříliš dlouhá děkovačka, po které byl na podium vyzván i Michal Viewegh, jenž byl od uvaděčky obdarován, tak jako tradičně herci, růží na dlouhém stonku, ale očekávaná autorova řeč se nekonala. Biomanželka se podle mého soudu mohla dočkat lepšího zpracování. Nebo možná námět nebyl úplně ta pravá látka pro adaptaci na divadelní prkna. Každopádně i když nijak vyjímečně nenadchne, tak na druhou stranu ani neurazí.

Biomanželku, stejně jako Román pro muže, můžete ve Švandově divadle navštívit až do 17. září v rámci projektu Báječné léto s Michalem Vieweghem. Ať už si vyberete jakoukoliv z těchto dvou inscenací, vstupenky vás budou stát 390 Kč (sedadla na balkoně) nebo 490 korun (sedadla v přízemí).


Text: Petr Míčko
Foto: Švandovo divadlo (Alžběta Jungrová)