Rocková opera Antigona se od loňského podzimu představuje v novém kabátě a nastudování v pražském Metropolitním divadle. Velkolepé dílo odzbrojuje svou výpravností a pojetím. Především jde ale spíše o scénický koncert, který vše podřizuje vjemové a dojmové složce, o velkém příběhu či herectví nemůže být řeč.Moderní pojetí starořecké pověsti o Oidipovi a Antigoně se tvůrcům Milanu Steigerwaldovi a Pavle Forest povedlo. V režii Romana Štolpy našli odvahu obléknout toto mnohokrát zpracované dílo do rockového šatstva s koženými kalhotami, potrhanými punčocháči, barevnými vlasy, bojovým líčením či samopaly. Hudební složka pak pojímá různé druhy rocku, trochu vážné hudby a špetku i etnické. V tomto směru může Antigona přilákat řadu příznivců, kteří by normálně na podobné představení nikdy nešli.
Další významné plus mají tvůrci za osvěžující prvky celého představení. Především tedy ohnivé show, které umocňují dojem, podobně jako projekce na stěně za jevištěm. Nutno vyzdvihnout také akrobacii, při níž se často tají dech. Pokud sedíte v prvních řadách vysokého půlkruhového hlediště Metropolitního divadla, můžete celé představení vnímat ve 4D. Cítíte žár z ohně, postavy se pohupují těsně nad vámi a v závěru si můžete „užít“ také kapek lampového oleje ve chvílích, kdy účinkující chrlí plameny.
Na druhou stranu, když sedíte v dolních řadách, máte sice skvělý výhled na jeviště, ovšem spousta situací, hereckých a především pěveckých výkonů se odehrává buď na schodech kdesi za vámi či přímo v některých částech hlediště. A tím se dostáváme k problémovým složkám Antigony. Ono hledat po celém prostoru, kde zrovna někdo zpívá, když nasvícení díla nebylo zrovna zdařilé, není moc příjemné a pro diváka poněkud vyrušující. Navíc jednoduše nemůžete být na sedadle třetinu představení otočení kamsi dozadu na schody, pokud tam tedy vůbec ze svého místa na dotyčného herce vidíte. Toto využití prostoru je dobrým zpestřením, ale nemělo by překračovat únosnou mez.
Druhým nedostatkem představení jsou pak herecké, někdy bohužel i pěvecké výkony protagonistů. Výtečně se své role Kreóna chopil Viktor Dyk a září zde také Pavla Forest jako Euridika. Jenže například Antigona v podání Lindy Faitové je mdlá a nepřesvědčivá. Navíc jíi často zastiňuje její sestra Isména (Daniela Langerová). Pochvalu zajisté zaslouží i Lukáš Písařík jako Haimón a vynikající operní hlas Miroslavy Časarové jako bohyně Moiry. Co se týče dojmů z herectví, na ně můžete ve většině případů zapomenout. Dílo je poskládané jen ze série písní, a tak se zpívá, zpívá a hlavně zpívá.
Pokud ale někdy nerozumíte textům, protože skvělá živá kapela s Milanem Steigerwaldem za klávesami slova přehlučí, pak se tím pádem často nemůžete ani orientovat v celkovém ději. Jistěže je hlavní linie příběhu známá a ústřední body poznáte, ale celkový dojem je bohužel rozporuplný. Během reprízy 3. února navíc neměl Milan Steigerwald svůj den. Když už potřetí vyvolával opakovaný umělý potlesk diváků mezi písněmi, protože nemohl najít, kterou skladbu má zrovna hrát, nebo ho případně zradil i vlastní nástroj, pak už bohužel začínalo představení působit trochu trapně. Když se tvůrci rozhodli hrát naživo, pak to jednoduše musí klapat. Nasypat si mouku, která měla symbolizovat při pohřbívání Polyneika hlínu, do popředí jeviště v první třetině představení, aby pak na ní účinkující klouzali a uléhali, také nebylo nejšťastnějším řešením.
Antigona v novém pojetí a prostředí působí dojmem nadšeného dítěte. Účinkující se chtějí hlavně bavit, servírují publiku krásné písně, některé s velkým hitovým potenciálem. Šokují je akrobacií, vizuálními efekty a dalšími dovednostmi, ale budí to dojem nadupaného rockového koncertu s bohatou výpravou, nikoliv divadelního představení, z něhož byste měli získat také něco po obsahové stránce. Do dospělosti tak tvůrcům i hercům ještě několik kroků chybí.
Text: Pavel Urban
Foto: Jakub Urban
