Divadlo na Vinohradech uvedlo již po páté Čapkovu inscenaci Loupežník a i tentokrát sklízí u diváků kladné ohlasy. Krásnou Mimi tentokrát ztvárňuje Sabina Rojková a jejího milého charismatický Marek Holý. Sympatický herec, který je na vinohradské scéně již třetí sezonu, poskytl redakci Kulturní servis Puls exkluzivní rozhovor.
V Divadle na Vinohradech ztvárňujete ústřední postavu Loupežníka. Jak se v ní cítíte?
Krásně. Dobře se v něm cítím. To je krásná postava v nádherné hře.
Jak se Loupežník proměnil od první zkoušky po dnešek? Prošel nějakou změnou?
Zásadní změnou ne, protože jsme měli od režiséra jasnou představu a korigovali jsme tak přirozený vývoj. Spíš než u Loupežníka proběhla proměna u mě. Na začátku zkoušení jsem se Profesorovi smál. Jeho problémům, jeho chybám, že on si všechny ty věci zavinil. Postupem zkoušení a tím, jak dělá Ťulda všechno dobře, tak profesora vnitřně rehabilituju a začínám mu rozumět. Že to není o tom někam vlítnout a rozbít něco, co už je postaveno na určitých základech.
Zrajete v roli…
Kdyby mi bylo osmnáct, tak se Profesorovi budu možná smát dál. Ale to je myslím to, co by právě mohlo zajímat diváky. Někteří budou Loupežníkovi fandit od začátku až do konce, jiní mu v druhé půlce už fandit nebudou. Nebo to budou mít napůl.
Máte nějakou oblíbenou scénu?
Nechci jmenovat jednu, kterou mám nejradši, já má rád úplně všechny. Nebo jednu přece jenom vyzdvihnu. Je to scéna s Profesorem, kde je nejvíce zásadní ten generační střet ve vidění světa, ve vidění lásky, jak ji každý vnímá odlišně. Loupežník vletí do maloměšťácké rodiny jako uragán a všechno rozvrátí. Tam je nádherná výpověď Profesora.
Loupežníka uvádí Divadlo na Vinohradech již opakovaně, v čem se liší od předchozího zpracování?
To já nejsem schopen úplně říct, předchozí zpracování jsem neviděl. Jsem tu třetí sezónu. Naposledy Mimi hrála paní Maciuchová a pan Hanzlík, myslím. Rozdíl, bych řekl, bude hlavně v divácích, zvláště v těch mladých, protože budeme hrát i dopoledne pro školy. V jejich vnímání lásky, která je sice pořád stejná, nemění se. Akorát dnešní doba je v tomhle rychlejší, klipovitější, zkratkovitější. O to bych byl radši, když by si při představení lidé řekli: „Jé, to jsem zažil taky, to je podobný!“
Vy jste termín klipovitější zmínil už v jednom rozhovoru, co to přesně znamená?
Klipovitější myslím dobu, která je dnes zrychlená v tom, že není čas na dlouhé příběhy. Že je vše zrychlené. Dřív, když se někdo do někoho zamiloval, tak to muselo projít určitým procesem. Dneska, když se mi líbí holka, tak já jí jenom normálně napíšu. Jsou dokonce aplikace, kdy si najdete v mobilu mapu, a tam se zobrazí lidé poblíž. Řeknou: „Jsem volná a mám chuť na kafe“, přečtu si její profil: „To je docela zajímavé,“ napíšu jí, že sedím ve Slavii, tak za mnou přijď na kafe a seznámíte se tak s úplně cizím člověkem, kterého jste předtím nepotkal ani očima! Nijak. To mi přijde šílený.
Vy jako Loupežník probouzíte vášně. Jak je to ve vašem vztahu? Je o vás známo, že jste šťastně ženatý...
Už deset let spolu. Nevím, jestli jsem oheň ve vztahu. Moje žena je taky oheň. Myslím, že se doplňujeme. Plápoláme spolu. Já když jsem se oženil, tak jsem se hodně zklidnil, předtím jsem byl divoch. Brzy se nám narodily děti, tak to mě zklidnilo, protože jsem se musel zklidnit. Vyhovuje mi to tak, myslím si, že je to tak normální, logický proces, kterým si projde většina lidí.
Dívají se na vás vaše děti v divadle?
Ano, když je to pro děti, tak se jdou podívat. Třeba na Loupežníka určitě přijdou.
Když už si povídáme o lásce, slavíte například svátek svatého Valentýna?
Slavím, neslavím. Spíše vidím na ženě, že jí to líto, že jsem jí nedonesl kytku. Mně totiž vadí, že už takhle brzo jsou všude reklamy na Valentýna, stejně tak je to i s Vánocemi. Mě to otravuje. Proto se tomu snažím nějak vymezit. Nechci to nijak zásadně slavit, ale vím, že ženě kytka udělá radost. Někdy jí koupím, někdy ne. Trochu jí napínám. Ale kupuju kytky i jenom tak, takže nemůže být tak smutná.
Text: Alena Horáčková
Foto: Divadlo na Vinohradech, Viktor Kronbauer
