Pražské Metropolitní divadlo premiérově uvedlo rockovou operu Bardo Thödol. Autoři Milan Steigerwald a Pavla Forest, kteří vsadili na neotřelou tématiku tibetské mytologie, nám předkládají učení tamních mistrů v atraktivním obalu. Představení staví především na špičkové audiovizuální koncepci.Příběh dokumentuje pouť, kterou musí každá lidská duše vykonat po smrti. Duše hříšníka Viktora bloudí nesrozumitelným labyrintem života po smrti, setkává se s dobrými a zlými božstvy, míjí svůdná lákadla, či dokonce hledí do očí vlastním běsům. Na své poslední duchovní cestě zůstává zcela osamocena a postupně nachází směr k vlastnímu znovuzrození.
Magická představení se slovy příliš nezatěžuje. K pochopení jednotlivých scén divákům postačí taneční kroky herců, nenápadné symboly zobrazené v maskách a pak několik zkratkovitých zpívaných rad, které Viktor na své cestě dostává. Představení doprovází hudebníci z Bohemian Symphony Orchestra Prague, jejichž klasické nástroje tvoří s tibetskými bubínky pozoruhodnou symbiózu.
Mystické představení mohutně útočí i na ostatní divákovy smysly. Potemnělé jeviště bývá zahaleno mlhou, když po prknech tančí bílí duchové. Nesmyslné skřeky a trhané tance provádí diváckou představivost světem totální iracionality. Skvostně oděné bohyně i pozůstalé pozemské plačky zpívají hrdinovi tklivé písně, zatímco velmi realisticky provedení vlkodlaci nepříjemně děsí. Celkově je hra plná experimentů a originálních zobrazení. Autentičnosti jí dodává také využití tibetských hudebních nástrojů, kostýmů, rekvizit a říkadel.
Největší vizuální zážitek přichází s otevřením mystického podsvětí. Z pódia je vyzvednuta obří loutka hrozivého profilu, zatímco se divadlem rozléhá dunivý bas Pána Smrti. Odzbrojující část hry finišuje akrobatickým kouskem jedné z bílých duší, která v závěsu poletuje mezi nataženými prsty této monstrózní děsuplné hračky.
Bardo Thödol bohužel nenaplňuje vysoký potenciál, jenž mu netradiční tematika dává. Chvályhodně se snaží divákům přiblížit pilíře východních filosofií, předkládá je však až příliš líbivě. Představení sází spíše na efekty na úkor vyššího poselství, a proto tak trochu připomíná některé nepříliš kvalitní muzikály pro nenáročné publikum. „Duchovní“ písňové texty, které zní čas od času příliš ploše, se v některých pasážích neubrání srovnání s některými muzikálovými evergreeny Karla Svobody či Michala Davida. Pokud však hledáte tip na dvouhodinové relaxační cvičení v dokonale vykreslené atmosféře východních kultur, Bardo Thödol vás dozajista nadchne.
FOTKY Z BARDO THÖDOL ZDE
Text: Klára Votavová
Foto: Hana Brožková, rocková opera Bardo Thödol
