Bylo nás pět: Přidat k vtipům od Poláčka písně nestačí

bylo nás pětZnáte to. Když něco moc chcete a obdivujete, nemusí být výsledek vašeho snažení vždy tak jednoznačně skvělý i pro ostatní. Tak nějak na mě působila svérázná adaptace oblíbeného díla Karla Poláčka, Bylo nás pět, od uznávaného dramatika a režiséra Arnošta Goldflama v pražském Divadle ABC. Poprvé ji diváci mohli vidět 22. března 2014. Herecky je představení kvalitní, ale v celkovém dojmu se tyčí překombinovanost.


Přes dvě stě stran knižní předlohy a šest dílů dvacet let starého seriálu se překrývá v nově nastudované hře Arnošta Goldflama, který je Poláčkovým velkým fanouškem. Jeho díla dokonce už zpracoval pro divadla v Brně a Hradci Králové. Nyní se vrátil do Městských divadel pražských s oblíbeným humoristickým románem Bylo nás pět.

Úvod je vymyšlen skvěle, když se dospělí herci přijdou představit a tak trochu omluvně publiku sdělí, že budou hrát pětici malých kluků. Hlavní roli Petra Bajzy ztvárnil Vasil Fridrich, který už si zahrál pod Goldflamem dětskou roli i ve Zlatých úhořích. Pak už přichází zlobení kluků, ale i radosti a starosti jejich blízkých, či dalších lidí z města.

K některým situacím využívá režisér pantomimu, někdy i baletní prvky, ale především známé scénky prokládá písněmi. Když přišla poprvé dvojice zahrát na živé nástroje (klavír, harmonika), působilo to jako dobré zpestření, ovšem Goldflam vpravil do hry řadu dobových melodií, ale také árie z opery na motivy tohoto románu, jejíž podoba nebyla naplněna. O hudební složku se postaral Zbyněk Matějů. Všechna čest, představení dostalo náboj a někdy písně pobavily, ale jindy zase šíleně tříštily a nudily. Zpívat pomalou trampskou skladbu Až ztichnou bílé skály mezi rozjuchanými kulišárnami a rošťárnami kluků je prostě test nervů diváků.

 

bylo nás pět


Ti se bavili hlavně u dobrých vtipů z pera Poláčka ve stylu: „A ty by sis, Péťo, Evu vzal?“ „Já nevím, ona je holka, že jo.“ Nebo: „Jau, sakra. Kvůli tobě mám hřích, vole.“ Případně u krásných slovních obratů s výrazy jako poněvadž, jest či tudíž. Ale, přiznejme si, to je zásluha především autora a přes sedmdesát let starého díla. Dobře působila prostá scéna Davida Marka s bílými obrysy domů a koňskou hlavou uprostřed. S tou malý Péťa často rozmlouval o svých problémech a přáních. A před těmito siluetami se dalo rozehrát cokoliv dle potřeby. Škola, dětský pokoj i palác Mahárádži.

Nadstavbu samozřejmě dodali sami herci v čele s Fridrichem. Ten krásně prosil, zlobil i blouznil, když se nemocen vydával ve snu s kamarády do Indie. Ale i jeho kolegové jako Martin Písařík, nebo Robert Hájek dokázali dětské role vystihnout bravurně. Nutno říct, že řada dospělých postav se povedla Goldflamovi obsadit v podobném duchu a typologii, jak je známe z úspěšného seriálu, tak například pana Fajsta i manžele Vařekovi.

Právě herecké výkony a brilantně napsané dialogy, mnohé už přímo Poláčkem, táhnou inscenaci ke zdárnému konci. Ovšem hudební složka nemusí sedět každému a chvílemi mi zůstával rozum stát, co se to zrovna na pódiu odehrává. Navíc se autor snažil dostat do děje vše podstatné, a tak se odehrála celá kniha na velmi zhuštěném a překombinovaném prostoru. Ale proti gustu… Však to znáte, pocta se dá vystihnout mnoha způsoby. Snad tato, věnovaná velkému českému autorovi, najde své divadelní publikum.


Text: Pavel Urban
Foto: Městská divadla pražská





SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:

 

Pro přidání komentáře je nutné se přihlásit pod svým uživatelským účtem.
Pokud ještě účet nemáte, můžete se snadno zaregistrovat zde.

Přihlášení

Anketa

Vánoce 2017 aneb plánujete nějaké kulturní dárky?

Výsledky

Doporučujeme

Splněné přání