O tom, že se letos na podzim začne hrát v Hudebním divadle Karlín muzikál Lucie, větší než malé množství lásky s písničkami populární kapely, věděl minimálně v Praze snad každý. Páteční 2. premiéra dokázala, že ambice, které toto dílo mělo, téměř naplňuje. Několik drobných vad na kráse v činoherních a dialogových oblastech rozhodně přebíjí hudební, pěvecké i taneční výkony účinkujících. Výtečná je navíc i choreografie, scéna a celá řada kostýmů.
Moje první setkání s kapelou Lucie bylo před téměř dvaceti lety, kdy jsem si v Kotvě koupil svoje první cédéčko. Jmenovalo se „Černý kočky mokrý žáby“ a tenhle lákavý tuzemský rock mě rychle chytnul. Když si dali kluci před devíti lety "pauzu", byl jsem tedy zklamán. O to víc mě potěšila zpráva o comebacku, kterému předchází právě muzikál čerpající z hitů skupiny. Sami členové Lucie na celou přípravu pečlivě dohlíželi a na výsledku je to znát.
To, že tvůrci vsadili v hlavních rolích, s výjimkou Václava "Noida" Bárty, na muzikálem prakticky nepolíbené tváře, byla možná sázka do loterie, ale hlavní výhra se dostavila jak ve čtvrtečním, tak pátečním losování (tedy při obou premiérách). Bára Poláková ani Emma Smetana coby Lucie rozhodně nezklamaly, naopak mile potěšily. Činoherní role osvědčená jména jako Václav Vydra (šéf tiskárny Mojmír), Lukáš Vaculík (policejní vyjednavač Boris) či Martin Písařík (Jáchym) zvládla na jedničku. Herecky jim zdatně sekundoval i pěvecky vynikající Noid v hlavní roli Daniela.
Divák zažije hned na úvod drobné zmatení, když ze sálu vyvolají Borise Hrušku, že si pro něj přišla policie. Když se ale ze čtvrté řady zvedne Lukáš Vaculík (v alternaci Karel Roden), je jasné, že už tato scéna patří do představení. Boris není žádný zločinec, ale policejní vyjednavač, který byl přivolán na Nuselský most k Danielovi, jenž váhá nad skokem dolů. Přes tradiční počáteční nedůvěru se daří navázat komunikaci a Daniel začne Borisovi vyprávět svůj životní příběh, který ho dostal až na most. Někdy ale tak zbytečně rozvlekle, až ho sám Boris musí vyzvat k tomu, že by měl zrychlit.
Děj příběhu se tak odehrává ve dvou liniích. Jedna v přítomnosti, kdy vedou opravdu dialog a druhá přenesená, tedy hrané vyprávění minulosti. Tak nějak logicky je za celým problémem holka. Trochu výstřední, chladná, upřímná, ale krásná Lucie, která postupně odkrývá svůj příběh. Oba hlavní protagonisté mají za sebou dost drsného a smutného, a tak se Tomáš Belko při psaní libreta rozhodl okořenit a proložit tuhle dávku silných emocí také nějakým tím humorem.
To se mu daří tu lépe, jindy hůře. Například utahané přehrávané dialogy rodičů Danielovy přítelkyně Andrey jsou někdy k nevydržení a třeba pokus o vtip při scéně o domácích králicích se jmény ve větách: "Já jsem manžela vlastně klepnout Mirka donutila. Nemám ráda staré maso. Ještě tam je Bohumil, já bych i Bohumila klepla." vyšel na prázdno. Část diváků narážky nepochopila a část si připadala trapně. Ovšem například předehra k písni Panic v podání Martina Písaříka, kdy si vytáhl divačku z publika, byla vtipná, podobně jako průpovídky Václava Vydry. A když řekne Lukáš Vaculík vole, nebo kur.., tak to prostě k jeho roli sedí.
To, že se někdy na písničku musí v ději a dialozích trochu nahrát, lze pochopit, paradoxně nejintenzivnější zážitky pak jsou právě během pěveckých a hudebních čísel. V první řadě jsem mohl nahlédnout i do orchestřiště, kde pod taktovkou dirigenta Martina Kumžáka po celé tři hodiny představení hrají muzikanti živě. Vše navíc umocňují krásné melodie a texty vybraných skladeb. Ani moc sólových čísel na scéně není. Třeba jen začátky, ale v průběhu skladby vždy přiběhne company a rozehrává výtečné představení. K vidění jsou nejen krásné taneční choreografie, ale třeba i náročné akrobatické či baletní prvky. A často sehrávají velkou roli i kostýmy. V Medvídkovi třeba roztomilý méďové, že by ve společnosti Haribo skákali radostí, v písni Černí andělé zase poněkud bláznivé a svítící převleky králíků a koček.
Další velké plus získává kromě kostýmů (barevný šéf tiskárny či bílá rodinka Andrey) Michaela Hořejší také za scénu. Ta se za orchestřištěm využívá beze zbytku a někdy herci vybíhají i z uliček mezi diváky. Prostorné konstrukce bytu či mostu se za pomocí techniků a otočného zařízení rychle mění a vmžiku může vzniknout strip bar, blázinec či nemocniční pokoj. Za tyhle rychlé přestavby a nápadité ztvárnění kulis smekám klobouk. Stejně jako za úžasné chvíle, kdy Lucie a na konci i Daniel létají v prostoru, nebo velmi působivé filmové dotáčky F. A. Brabce.
Muzikál Lucie, větší než malé množství lásky bourá řadu zaběhlých postupů a prvků. Neustále diváka překvapuje a je poměrně složité všechno vnímat a pojmout. Ale hlavním tahákem představení jsou písně okořeněné choreografiemi a několik činoherních rolí. Pobrukovat si známé skladby budete ještě cestou domů, a i když například Osmý světadíl je více muzikál, než spíše činoherní Lucie v Karlíně, závěrečné ovace ve stoje byly zasloužené.
Text: Pavel Urban
Foto: Kristýna Šmejkalová
